Stáváme se čím dál víc socialistickou zemí. Zadlužujeme se třikrát rychleji než bohatneme

To ukazuje, že země jako celek je v posledních pěti letech velmi neproduktivní. Zjednodušeně si půjčujeme skoro stejně jako dokážeme vydělat. Stáváme se čím dál víc socialistickou, přerozdělovací ekonomikou. Dlouhodobě roste i podíl veřejných výdajů na HDP. Takže přerozdělování stoupá rychleji než bohatství. Samotné státní dluhy nemusí být problém, pokud zároveň rychle roste ekonomika. To ale není příběh Česka. Právě naopak. 

Dluhy rostou moc rychle

V roce 2019 dosahoval celkový výkon ekonomiky podle dat Českého statistického úřadu 5 889 miliard korun. Ke konci roku 2024 to bylo  8 007 miliard korun. Vzrostl o  2118 miliard korun. Celkový státní dluh byl v roce 2019 1 640 miliard korun. Na konci loňského roku dosahoval už 3 365 miliard korun. To znamená, že se více než zdvojnásobil. Vzrostl o 1 725 miliard korun. Kdybychom spočítali schodky státního rozpočtu v jednotlivých letech, je to číslo ještě o 10 miliard korun vyšší. 

Dluhy rostou násobně rychleji než bohatství. Výkon ekonomiky se v nominálním vyjádření zvýšil mezi lety 2019 a 2024 o 36 procent. Státní dluhy ve stejné době vzrostly o 105 procent. Státní dluhy nám rostou bezmála třikrát rychleji než ekonomika. To je velmi nebezpečný stav, který může velmi rychle znepokojit ratingové agentury a investory, kteří nakupují státní dluhopisy.

Můžeme se jistě uklidňovat tím, že v porovnání se silně zadluženými zeměmi jako jsou Francie nebo Spojené státy máme stále třetinu jejich dluhů. Ty naše ale rostou násobně rychleji. A především je velmi znepokojivý jejich vzestup v porovnání s výkonem ekonomiky. Zvlášť ve chvíli, kdy je zřejmé, že se náš model průmyslové ekonomiky navázané na ochabující Německo vyčerpal a na žádný jiný nemáme založeno. Nezainvestovali jsme do něj.

A vždy rozhodují hlavně trendy. Ty u nás v této chvíli nevypadají dobře. Růst HDP je s 2,6 procenta čtvrtý nejrychlejší z celé Evropské unie. To ale samo o sobě nic neznamená, protože celá Evropa už dlouho roste velmi pomalu. 

Toto srovnání navíc ještě neodráží, jak velkou roli sehrála inflace. Ta byla nejvyšší v historii České republiky. Právě proto, že se do ekonomiky nalily na dluh stovky státních miliard. Zdražování tady bylo výrazně větší než v jiných zemích Evropy. Takže se to nedá svést na Putinův útok na Ukrajinu ani na následnou energetickou krizi nebo Green Deal. Tu inflaci jsme si z velké části vyrobili sami. 

Když se výkon ekonomiky a tvorba bohatství od inflace očistí a ukáže v takzvaných stálých cenách, byli jsme na tom koncem loňského roku jen nepatrně lépe než v roce 2019. Výkon ekonomiky se zvýšil o pouhých 156 miliard korun. Z 6 155 na 6 301 miliard korun. 

V roce 2019 dosahovaly veřejné výdaje v Česku podle srovnání Eurostatu 40,7 procenta HDP. Loni už to bylo 43,7 procenta. Jsme v pasti, protože zatímco růst ekonomiky prochází přirozeně vzestupy a pády, výdaje stoupají stále, protože drtivou většinu jich už tvoří čisté přerozdělování. Důchody, sociální dávky, platy státních zaměstnanců, dotace. A ty stoupají bez ohledu na to, jak se ekonomice daří. Je to bludný kruh, ze kterého nás dostane jedině nastartování bohatnutí na výrazně rychlejší tempo. Samotné škrty rostoucích výdajů to samy o sobě nemůžou vyřešit. Museli by být tak brutální, že do nich žádná politická reprezentace nepustí. 

Ten recept na rychlejší růst ekonomiky nám v této chvíli chybí. Přesněji řečeno chybí nám plán, co pro zlepšení podmínek, aby se tady víc tvořilo bohatství může a má udělat stát.

V samotném růstu ekonomiky je vždy dobré vidět, jak velký podíl na tom má vyšší utrácení státu, které se přerozdělování proměňuje ve vyšší útraty lidí. Tím nebohatneme. Bohatství tvoříme tím, co dokážeme vymyslet a prodat.