Soudce není stroj | E15.cz

Soudce není stroj

Štrasburský Evropský soud pro lidská práva
Štrasburský Evropský soud pro lidská práva
• 

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, soudce Ústavního soudu a bývalý předseda České advokátní komory

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Uvědomil jsem si nedávno znovu, jak mě trápí, že se české soudnictví postupně a jen zdánlivě nenápadně proměňuje v české vyřizovačství, varuje ústavní soudce Stanislav Balík.

Pokud by se výše zmíněný trend měl završit vznikem nové stejnojmenné právnické disciplíny, dostal by při jejím studiu zápočet napříště nikoli ten, kdo by navrhl, jak věc spravedlivě rozsoudit, ale ten, kdo ví, jak někoho úspěšně vyřídit…

Již delší dobu lze sledovat rakovinné bujení názoru, že nejlepším soudem je onen s nejkratší průměrnou dobou trvání od podání návrhu do rozhodnutí, jako by při nalézání postmoderní spravedlnosti již nešlo o nic jiného než o čas. Až úsměvně tomuto dojmu zčásti podlehl i Evropský soud pro lidská práva, který má přitom v tomto směru asi nejhorší pověst. Sám je ovšem na druhé straně zatím v pohodě, protože nad ním instančně stojí snad již jen Poslední soud a k tomu před štrasburskou fortnou stojící a po léta na rozhodnutí marně čekající stěžovatel na tomto světě nemá přístup. Je posilování této mediální psychózy vskutku v zájmu účastníků soudního řízení?

Nepochybuji o tom, že pro účastníka řízení je ideální variantou rychlé a spravedlivé rozhodnutí. Záleží však konkrétnímu účastníkovi na tom, kolik dalších čárek za jiné vyřízené věci získá jeho zákonný soudce v tomto nesmyslném statisticko-hodnotícím systému?

Jaké důsledky mohou díky takto vyvolanému soutěživému čárkožroutství nastat? Nabízí se, bohužel, celá řada – z mého pohledu poněkud nešťastných – způsobů, jak úspěšně vyvolat pouhé potěmkinovské zdání, že justiční stroj je důmyslně promazáván, aby stále více a více zvyšoval obrátky. Naopak kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Zauvažujme v těchto intencích nad pár čísly.

Jsou soudci méně leniví?

Podle Ročenky 2012, vydané Ústavním soudem, činil při stejném počtu jeho soudců v roce 1993 počet podání 523, v roce 2000 již 3136, v roce 2012, zčásti proběhnuvším bez dvou soudců, pak 4946.

Jak je možné, že průměrná délka řízení u věcí ukončených v letech 2006 až 2011 činila u senátních rozhodnutí 165 dnů, v roce 2012 pak již jen 138 dnů, když v roce 2006 napadlo oproti roku 2012 o 1397 věcí méně a soud byl plně obsazen?Snižuje se s narůstajícím počtem podání míra lenivosti soudců nebo úroveň jejich rozhodnutí, případně oboje zároveň?
Nevěřme triviálním řešením.

Nabízejí se totiž ještě jiná, a to nestatistická vysvětlení. Co když soudci v průběhu svého působení u Ústavního soudu vyzrávají a postupem doby si již subjektivně přesněji a konzistentněji ustálili hranici ústavnosti?

Neumožňuje okolnost, že část ústavních stížností směřuje do konstantní judikaturou již řešených otázek, v těchto případech snazší rozhodování, odůvodněné v podstatě pouhými odkazy na předchozí analogická rozhodnutí?

Není potom bez zajímavosti ani to, že průměrná délka řízení, v nichž bylo rozhodováno nálezem, se ve stejném období zvýšila z 395 dnů na 445 dnů. V roce 2012 bylo přitom senáty Ústavního soudu vydáno 190 nálezů.

Připusťme, že by Ústavní soud byl přehlcován převážně ústavními stížnostmi, které jsou zjevně neopodstatněné. Z jeho agendy lze zmínit i návrhy, podávané téměř sériově týmž stěžovatelem, byť je již výsledek v podobě odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost nasnadě.

Kdo má mít přednost?

Na jedné straně stojí stěžovatel, jehož ústavně garantovaná práva byla pošlapána, čekající na vydání nálezu, na druhé pak navrhovatel, jehož právní sféru dřívější či pozdější odmítnutí jeho návrhu pro velmi zjevnou neopodstatněnost nikterak neovlivní.

Až absurdně bude volit ten druhý další postup s poukazem na případné průtahy v řízení před Ústavním soudem…
Nenasvědčuje prodloužení lhůty do přijetí nálezu chvályhodné větší přemýšlivosti zkušenějších soudců, prohloubení zásady dvakrát měř a jednou řež, jakož i tomu, že věci, řešené nálezy, nabývají na složitosti?

Soudce Ústavního soudu nerozhoduje arciť pouze ve věcech senátních. V roce 2012 přitom napadl jeden z nejnižších počtů plenárních návrhů, konkrétně 31, zato rok 2006 byl s 94 návrhy v tomto směru naopak nejbohatším. Průměrná doba trvání řízení o plenárních nálezech činila v letech 2006 až 2011 celkem 392 dnů, v roce 2012 pak 374 dnů.
Představme si snímek soudcova pracovního týdne.

Jednání pléna, jednání senátu, porada se soudcovským týmem, příprava rozhodnutí, v nichž je soudcem zpravodajem, studium a promýšlení plenárních a senátních rozhodnutí, předkládaných jinými soudci zpravodaji, psaní případných odlišných stanovisek…

Neubírá snad příprava složitějšího plenárního rozhodnutí čas pro rozhodování v jednodušších věcech senátních?
Má soudce pro získání času hlasovat s většinou jen proto, aby nemusel psát odlišné stanovisko?

Podepisovat temporis causa bezmyšlenkovitě protokoly o hlasování v senátu s tím, že odůvodnění snad četli ostatní? Jsem přesvědčen o tom, že si všichni soudci Ústavního soudu velmi dobře pamatují, co slíbili do rukou prezidenta republiky. Dovolím si pak shrnout, že v komplexnosti své agendy při pohledu na proměnlivost její skladby a složitosti Ústavní soud funguje zcela standardně a s výjimkou zažehnané obavy z jeho dlouhodobé neobsazenosti bez známek jakékoli hrozby kolapsu. Není naopak divu, že v různých obdobích jsou i mimovolně upřednostněny právě aktuální priority. Přejděme však nyní k zákonným soudcům ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Superman, teambuilding

Nepatřím k těm, kteří za zákonného soudce pokládají příslušný soud. Mám za to, že zákonným soudcem je soudce příslušného soudu, jemuž věc napadne podle rozvrhu práce. Je vůbec možné, aby takový zákonný soudce byl unifikovaný?Přejeme si vskutku, aby všichni naši zákonní soudci byli Fachidioten, z nichž nikdo nikdy nebude „správcem rodiny“ se stárnoucími rodiči, pubertálními dětmi či roztomilými vnoučaty, Supermanem bez šedého zákalu a přicházející ztráty paměti, bez bolesti zad, ale s jediným upřímným zájmem o teambuilding a věčné papouškovsky unifikační memorování svaté judikatury vyšších instancí?

Nehrají právě tyto nastíněné rozdílné životní zkušenosti též podstatnou roli při posuzování příběhu či – chcete-li – skutkového stavu?

Vzpomínám si, jak jsem jako advokát v dobách dětství svého syna přišel o rozvodovou agendu. S obavami jsem si tehdy začal více domýšlet, jaké důsledky bude mít rozvod pro děti mých klientů, a tak dlouho jsem jim rozvod rozmlouval, až klienti zvolili někoho, kdo nebyl takto predestinován.

Přál bych si, aby mým soudcem byl více než soudce pouze rychlý, zákonný soudce moudrý, čestný, uvážlivý a spravedlivý. Lze vskutku měřit vynaloženou duševní práci hledisky toliko časovými?

Opačně než v justici by tomu paradoxně bylo v advokacii. Víte, proč by nejneschopnější advokát byl palmárně nejúspěšnější? Při časové odměně by nejvíce účtoval ten, který by na dobrý nápad, jak věc vyřešit, přišel až po delším čase. Ten schopný, který by jej dostal během pár minut, by se navíc styděl předstírat, že na takovou – z jeho pohledu banalitu – potřeboval tolik času… Vrátím se ale k problémům justičním.

Nese odpovědnost i dáma v podatelně…?

Nešlo by jinak než pouze statisticky analyzovat individuálně problémy každého jednotlivého obecného soudu? Nemyslím si, že jediným správným řešením je konkrétům se vyhýbající, plošně cílená, permanentní justiční reforma.
Přenesení rozhodování na vyšší soudní úředníky a soudní aparát? Je však příjemná dáma v podatelně též zákonnou soudkyní? Kdo ponese odpovědnost?

E-justice? Nemám důkazy o tom, že by potencionální vydavatel elektronického platebního rozkazu neklikl a nevydal elektronický platební rozkaz proto, že pro to nejsou splněny zákonné podmínky.

Kde zmizel prostor pro smíření účastníků v jednací síni? Zkuste cvičně do soudní datové schránky zažalovat Karla Čtvrtého, bytem Praha 3, Lucemburská 1348, o pár grošů za pergamen, na němž byla napsána Majestas Carolina… Přinese počítačově zbrklé rozhodnutí, vydané v prvé fázi řízení, urychlené kýžené konečné rozhodnutí ve věci samé, nebo spíše procesní martyrium účastníků?

Ve věci, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1911/11 Ústavní soud vyslovil mimo jiné následující:
„Jestliže zákon účastníku řízení dává možnost, aby procesní úkony činil prostřednictvím veřejné datové sítě (a zejména s účinky, jako by bylo podání učiněno přímo u soudu), pak není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř tohoto doručovacího mechanismu šly na jeho vrub. Účastník se podle práva – a „právem“ – spoléhá na to, že zákonem mu umožněný režim učinit procesní úkon zajistí, že důsledky jeho podání reálně nastanou, resp. že jeho procesní odpovědnost nebude spojována s ničím jiným než s tím, co je schopen reálně ovlivnit (řádně dokumenty elektronicky odeslat a zajistit, aby byl schopen toto odeslání doložit).

Z řečeného plyne, že prokážou-li, což je nutné zdůraznit, stěžovatelé věrohodně, že dokumenty tvrzeného obsahu odeslali prostřednictvím veřejné datové sítě příslušnému soudu, je v nich obsažené procesní podání projednatelné i v případě, že podání soudu nebylo doručeno v úplné podobě. Nebylo by totiž spravedlivé, aby nedostatek ve fungování elektronického systému doručování šel k tíži stěžovatelů. Jsou-li pro to dostatečné důvody, je nutno vycházet z presumpce, že obsahem předmětných podání byly stěžovateli předložené námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu…“
Nedával to rozum již od samého začátku?

Víte, že podání odeslané před půlnocí do datové schránky bývá doručeno až následujícího dne, protože – řečeno po lopatě – doručovací počítače v noci nepracují?

Autor: JUDr. PhDr. Stanislav Balík, soudce Ústavního soudu a bývalý předseda České advokátní komory

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.