Jak hodnotíte hlavní zpravodajské relace českých televizních stanic?
Přechod od hardnews, tedy zpráv z vrcholové politiky a ekonomiky, ke konzumnějším zprávám, softnews, se zrychluje. Zároveň pokračuje nárůst tematických bloků, které jsou často rovněž konzumního charakteru, až takové manuálové. Divák nicméně získává pocit, že zpravodajská relace není rozkouskovaná do jednotlivých položek a vcelku přirozeně plyne.
Daří se českým televizím zmíněná strategie tematických bloků?
Myslím, že se jim daří jen zčásti. Je to totiž velice obtížné. Televizní zpravodajství je tradičně postaveno na variantnosti témat. Editoři lpí na tom, aby tam byla nějaká kombinace domácího, zahraničního, politiky, něčeho lehčího a tak dál. Takže někdy to působí jako oslí můstek. Důležitým trendem, který vidíme zejména v Událostech ČT, je také to, že se z moderátorů stávají dynamičtější postavy. Nejsou už jen bezduchými zprostředkovateli děje, ale důležitými aktéry, se kterými se diváci ztotožňují. Vstupy moderátorů téměř představují hrané scénky, občas si připadám jako na divadle.
Nezastiňují vizuální změny samotné informace?
Jednoznačně to odvádí pozornost od obsahu. Je to však typickou součástí marketingu televizních stanic. Vše je navenek navoněnější, vizuálnější, barevnější, hezčí. Zásadní byl také zlom v práci s kamerou. První s tím začala hodně pracovat právě ČT, kamera přejíždí téměř jako na nějakém velkém rockovém koncertu, máme možnost náhledu do studia z různých úhlů, z různých míst, stejně tak na moderátory. Informace nám to ale nepředává. Vychází to z představy, že dnešní populace má problémy se dlouhodobě soustředit, udržet pozornost, pokud se něco neděje. Proto ta někdy až neurotická práce s kamerou a častější předěly, jingly, vizuálnější mezititulky.
Jsou hlavní večerní zprávy pořád ještě vlajkovou lodí TV stanic?
Jsou, a to zejména z ekonomického hlediska, protože otevírají prime time. Už dlouhou dobu platí, že pokud přitáhnete své diváky na večerní zpravodajskou relaci, tak velká část z nich setrvá na následující program, tudíž i na následující reklamní blok, kdy jsou ty nejvýnosnější a nejdražší reklamní časy.
Má vůbec v éře internetu televizní zpravodajství místo? A nepodřezávají si televize větev tím, že vytvářejí vlastní zpravodajské servery?
Tato potenciální konkurence je velice složitá. Můžeme vidět, že televize začaly s internetem pracovat, a využívají ho také jako archiv. Každý z nás se může podívat na zprávy zpětně. Pokud jde o zpravodajské servery, tak máte pravdu, nabídkou vlastního vedlejšího produktu si vytvářejí vnitřní konkurenci. Televize ale nemají jinou volbu než jít tomuto trendu naproti, neuniknou mu. Svádějí též boj o mladší diváky, kteří jsou mnohem aktivnější v sestavování si vlastního mediálního programu.
Vraťme se zpátky k obsahu zpráv. Jsou dnešní média ještě ochotna platit za kvalitní autorské příspěvky?
Obávám se, že ne. Diktát trhu, snaha zabavit a i konkurence s internetem a s různými poloamatérskými či amatérskými autorskými výstupy jsou natolik silné, že kvalita trpí. Ovlivnila to také digitalizace a přístupnější technologie. Každý je schopen natočit technicky kvalitní video, dát ho na YouTube a získat si masové publikum. To vše vede tradiční televize do nerovného boje s řadou dalších jiných informačních kanálů. Kvalita se stírá, snahou je zaujmout prostřednictvím nějakého šoku, překvapení.
Bojí se jít novináři do kontroverzních témat?
V současné době k tomu novináři povětšinou nemají prostor. Je to dáno do jisté míry tím, že pokračuje krize investic do médií. Nejsilnějšími negativními trendy jsou nedostatek času na vlastní investigaci, na kvalitní ověřování informací, velice často se přebírají informace buď z jiných médií, anebo od PR agentur. Novináři dostávají připravené prefabrikáty, které jsou produkovány se zájmem třetích stran, ať už komerčních, nebo politických.
Nestahují se tedy mračna nad tradiční novinářskou metou, postem zahraničního zpravodaje?
To jste se dotkla velice silného problému, který bych spojil s otázkou, proč jsme překvapeni z některých zahraničněpolitických událostí. Odpovědí je vlastní neznalost. Součástí bulvarizace je právě silnější odklon od zahraničního zpravodajství a zabývání se spíš domácí komunitou. Zavírá nás to v tom našem buď českém, nebo v některých případech evropském kontextu. A to je velká škoda. Média nám dnes nabídnou spíše to, jak dobře uvařit s nějakou celebritou lososa, než co se děje na Blízkém východě.
