Když tato historka nedopadla tragicky, což se klidně mohlo stát, vypadá teď poněkud vtipně, neboť se na seznamu osob nevydaných Evropskou unií do Ruska nacházím vedle jmen opravdu zvučných, jako je například Boris Berezovskij, a zároveň sháním pořád nějakou práci, abych přežil a vrátil dluhy. Podařilo se mi zažít neobvyklé dobrodružství, které by asi nějaký boháč i zaplatil, kdyby si byl jistý, že dopadne dobře. Měl jsem takové neobvyklé štěstí narodit se v podivném státě, kde se může stát naprosto cokoli.
Češi se nedůvěřivě ptají, jak je to možné, že se člověk rozhodl a založil vlastní banku. Ano, jak se říká v Albertu, slyšeli jste dobře. Skutečně se mi podařilo otevřít vlastní banku a bylo to za babku: stačil základní kapital za cenu bytu 1+kk. V 90. letech to bylo v Rusku možné, stejně tak jste si mohli otevřít menší záložnu. Absolvoval jsem bankovní kurzy a pustil se do práce. Nebylo to kvůli kriminalizovanému obchodnímu prostředí snadné, ale celkem to šlo.
Splněný sen i peklo
Jenže ještě z doby Sovětského svazu mi zůstal sen bydlet mimo vlast a v roce 1997 se naskytla vhodná příležitost. Národní banka požádala o zvýšení základního kapitálu a nezbylo nic jiného než opustit finanční trh ve prospěch těch, kdo dostačující peníze měli. Prošel jsem auditem Národní banky, splnil všechny požadavky a rozloučil se s bankou, která pokračovala s novým vedením. Přestěhoval jsem se do Prahy, založil menší realitku, dostal povolení k dlouhodobému pobytu a žil v klidu, bez obav, že mě někdo bude vydírat anebo mě jen tak mimochodem zabije.
Uplynul jeden rok a přišel čas prodloužit platnost cestovního pasu. Nastoupil jsem do auta a jel do Moskvy, zařídil si během týdne doklady a s radostí jel zpátky. Na hranici s Ukrajinou proběhla celní kontrola, pohraničník bouchl do pasu razítko potvrzující překročení hranice a následně jsem byl zadržen a přepraven na policejní stanici. Vypadalo to natolik podivně, že se dalo předpokládat, že se připravuje nějaký zločin – a proto pokus o útěk měl smysl. Nepodařil se však; byl jsem zmlácen a umístěn do špinavé cely bez oken, ventilace a záchodu (namísto něj obrovský kýbl), kde trávili čas v mlze kouře převážně místní zločinci.
slyšíte dobře: na otevření banky stačil v devadesátých letech v rusku kapitál ve výši ceny bytu 1+kk.
Vysvětlení přišlo až za několik dní, když přijel generál z Moskvy a laskavě mi sdělil, že jsem zorganizoval spiknutí proti ruské vládě a ukradl za pomoci své banky 230 milionů dolarů. Přečetl jsem papíry a říkám: Pane, to nejde. Ve zmíněné době jsem v bance už nepracoval, a navíc bydlel v Praze. K vládě také žádný vztah nemám a o těchto penězích nevím nic. Ale pracoval, odpověděl, jinak nejsem generál.
Přepravili mě vlakem do města Rostov, jehož věznice mě odmítla přijmout. Pak jsem byl umístěn na letišti do místnosti asi 1×1,5 metru a čekal pár dní, až se pan generál a jeho doprovod zbaví žízně (vodku pili cestou jako vodu a jednou uvolnili i pro mne lahev piva).
Konečně jsme se všichni dostali letadlem do Moskvy. Ocitl jsem se před branou věznice Matrosskaja Tišina. Hrůzný to byl okamžik, ale slova jednoho člena doprovodu zněla optimisticky. Ještě ve vlaku mi řekl: „Líbí se nám, jak se držíte. Abyste věděl, nemáme na vás nic. Ale kdybyste to někdy někomu řekl, zabijeme vás.“ Inu, aspoň tak.
Ve věznici vyšlo najevo, že potřebné papíry pro zatčení nejsou, generál ale všechno domluvil. Nešlo vůbec o žádný soud. Stejně jako o jednorázovou jehlu při odběru krve. Tak začal nejexotičtější rok mého života.
Odvedli mě do přízemní cely, v níž se toulali líní, tuční potkani a bydlel jeden nemocný vězeň. Okno zakrývala jen mohutná mříž, všechno bylo hrozně zašpiněné a byla neuvěřitelná zima. Vedlejší celu obsadili nemocní tuberkulózou a AIDS. Záchod jen jeden pro všechny. Dostat se tam je možné jen dvakrát denně, stejně jako pro vodu. Strávil jsem dva dny ve stoje, abych se ničeho nedotýkal a pevně se rozhodl, že tady ztratím vědomí, pak aspoň nebudu nic cítit. Naštěstí toto bydliště bylo pro mne přechodné a další celu někde nahoře jsem uvítal jako palác, i když tam na 10 metrů čtverečních bylo tolik lidí, že se nedal udělat ani krok. Trávil tady čas i pruhovaný kocour Vasja, jehož život byl samé trápení, neboť se den co den pokoušel utéct a pokaždé byl zbit. V cele pro šest se vězni střídali na postelích, aby se vyspali, 4–6 hodin za den. Navíc se pořád kouřilo a televizor byl zapnutý od rána do rána.
„pro náčelníka nějaký prachy“, přemístěn nebudeš. Přišel vyšetřovatel, řekl, že moje vina je samozřejmostí a nadlouho zmizel. Psal jsem denně několik stížností, k soudu také. Nedostal jsem překvapivě žádnou odpověď, vyjma od Generální prokuratury, která odpověděla – že obdržela mou stížnost, kterou jsem poslal komisi lidských práv při úřadu prezidenta Borise Jelcina, a považuje mě za zatčeného zákonně, protože jsem shledán vinným.
Objevil se i advokát, který si hodně stěžoval, jak bylo obtížné vyzvednout a zničit mou žádost podanou k soudu. To je hloupost, řekl, každopádně mne domů nepustí. Nepřišlo úřední řešení o prodloužení vazby, všichni na cele pořád oznamovali bachařům, že je tady ten jeden nezákonně, a já jsem začal hladovku. Za 10 dní jsem zjistil, že to vůbec nikoho z personálu nezajímá. Po ukončení hladovky mě okamžitě hodili na celu společnou.
Nemyslím, že bych přeháněl, kdybych ji přirovnal ke koncentráku. Stovka lidí na 30 metrů čtverečních, teplota vzduchu 40 stupňů, vlhkost 100 procent (z kohoutku teče jen horká voda), obrovské množství švábů a vší, lidi jsou jen v trenkách a potí se furt jako v sauně, jen bez bazénu. A žádná možnost si sednout. Tak jsem se naučil trávit 18 hodin denně ve stoje a obdivovat svou vlast. Na cele bylo hodně lidí s onemocněními kůže, skoro všichni. Lékařská pomoc ale nebyla opravdu žádná. Kdyby tady bydlel nějaký kocour, nepřežil by asi už jen kvůli přepychově stravě: kousek chleba denně, několik lžic kaše, stejné množství páchnoucí polévky a cukr, kterým by šlo leda tak naplnit krabičku od zápalek (konečně jsem zhubl o 46 kilo). Potkal jsem jednoho spoluvězně ještě ze speciálky a vůbec ho nepoznal, zhubl na polovinu.
Obrovskou úlevou a odpočinkem se stalo psychiatrické vyšetření ve zvláštním zařízení, po jehož absolvování na mě znovu čekala společná cela, ale v jiné věznici. Tam jsem s určitým zpožděním začal ztrácet rozum, čehož si všichni okamžitě všimli, a začala doba lepší.
Byl jsem přemístěn znovu na „speciálku“ a dostal i nějakou podobu lékařské pomoci kvůli poškozené páteři a následkům otřesu mozku, pocházejícím ještě z doby zatčení. Léčba ovšem byla jednoduchá, považovalo se za ni umístění do vězeňské nemocnice a to je vše. Když máš peníze, máš i léky, většinou ty nejjednodušší. Jinak zadarmo i pojdeš. Tři chlapi zemřeli před mýma očima skoro stejně. Na začátku jim bylo špatně, žádali o pomoc, poté byli připoutáni k posteli pouty, aby se neplazili po podlaze během agonie. Přes noc odcházeli „na svobodu“.
Chodil ke mně pan vyšetřovatel a stále nabízel podepsat prázdné protokoly výslechů a jinou verzi obvinění, vyhrožoval. Dokonce jednou přišel důstojník speciálního oddělení věznice a zeptal se vyšetřovatele, kde jsou papíry potřebné pro to, abych se nacházel ve vězení. Vypadalo to nadějně, ale panové se i teď' domluvili na tom, že napíšou protokol, že jsem odmítl odpovídat, a proto není žádná možnost shromaždit potřebné doklady. Jednou přišel i člen doprovodu, kapitán FSB. Byl jako i dříve trochu nestřízlivý a klidně mně podepsal žádost o ukončení nezákonného jednání v nepřítomnosti právníka. Kupodivu také vězeňská nemocnice mně vydala potvrzení o odmítnutí lékařské pomoci a nutnosti léčení ve specializované nemocnici. Proběhl konečně i soud, který odmítl připojit ke věci všechny lékařské zprávy za výjimkou jedné, kterou přinesl představitel Generální prokuratury. Sehnal někde kousek papíru jako recept a bylo tam napsáno, že jsem zdrav. Paní soudkyně tento doklad k věci připojila a bylo hotovo. Mimochodem, jeden vězeň se mě jednou zeptal, co si myslím, jestli to bylo lepší, anebo horší za Stalina.
Pamatuji si setkání v jedné cele s náměstkem primátora města Bagio, panem Labo. Ten byl obviněn z vraždy. Byl lékař a nějaká jeho pacientka z Ruska zemřela po operaci, kterou údajně provedl špatně. Dopadl ale dobře. Vyšetřovatel ho požádal o nepříliš velkou částku a hned ho pustil domů s podmínkou, že nebude poskytovat žádný rozhovor novinářům a hned opustí Rusko. Konečně nějakým stejným způsobem začala Generální prokuratura jednat i se mnou. Uplynul rok, vyšetřovaní zkolabovalo, generální prokurátor odmítl prodloužit mou vazbu. Pan generál (nyní pracuje jako advokát), který mi sliboval, že přijdu já za ním a každopádně budu muset uznat svou vinu – nakonec ke mně přišel sám a nabídl propuštění na kauci – za 100 000 dolarů. Nakonec souhlasil i s půlkou této částky. Potvrzení o přijetí kauce jsem samozřejmě nedostal, propuštěn jsem ale byl.
Ten okamžik vypadal dost zajímavě. Až na poslední chvíli, kdy zbývalo jen dát razítko potvrzující mé propuštění, řekl odpovědný pracovník věznice vyšetřovateli, který pro mne přijel, aby ukázal potvrzení o přijetí kauce. Pan vyšetřovatel chvíli přemyslel a odpověděl, že TAM je všechno rozhodnuto. Což stačilo. A jeli jsme znovu na genprokuraturu, odkud jsem se konečně dostal domů. Spálil jsem své vězeňské oblečení, šel do lázní, do restaurace poté i do nemocnice, kde jsem byl hospitalizován, ale nucen jezdit na výslechy.
„Putin? Bandita!“
Po dvou měsících, v květnu, začaly demonstrace a občanské nepokoje. Jednou mi pan vyšetřovatel řekl, že další výslech ruší, neboť' není jasné, co se děje v zemi a jak to dopadne. Ano, souhlasila má nová právnička, včera jsem viděla vystoupení Putina (ten se sotva objevil). „To ale je úplný bandita!“ přerušil ji vyšetřovatel. A právě pravdu neměl – žádný bandita, nýbrž prezident.
Od té doby výslechy skončily. Vyčkal jsem, až se trochu uzdravím, a znovu odjel do Prahy a následně do Vyšních Lhot, kde jsem požádal o politický azyl. Žádost byla přijata, ale v zákonem stanovené lhůtě jsem žádnou odpověď neobdržel. Až po několika letech naléhavých žádostí a stížností uznalo vnitro svou chybu (a řadu dalších) a dostal jsem povolení k vycestování kvůli tomu, že mi v Rusku hrozilo nelidské zacházení. Ovšem žádný zájem o mou osobu ze strany Ruska nebyl – dokud jsem nevydal knihu.
Hned se všechno změnilo. Jeden vážený ruský pán zabývající se jakoby distribucí ruské literatury v Praze navštívil všechna knihkupectví, která následně přestala brát knihu na prodej, i když se prodávala dobře. Moje jméno se objevilo na seznamu mezinárodně hledaných osob. V týchž Vyšních Lhotách, kde jsem podle nového zákona měl vyměnit doklady, jsem byl večer vydán policii a ráno soudním rozhodnutím umístěn do vazební věznice v Ostravě. Vstoupil jsem tak do extradičního řízení a zároveň podruhé i do řízení azylového, přičemž překážka vycestování jako by neexistovala. Napsal jsem jako obvykle hromadu stížností a čekal ve vězení jako v sanatoriu, jak to dopadne.
Jakýsi ruský pán navštívil všechna knihkupectví a moje kniha zmizela z pultů, ačkoli se dobře prodávala.
Ruská média a internet šířily zprávy o tom, že Interpol dopadl v Čechách hrozného zločince, že za pár dní už bude v Moskvě a řekne konečně po sedmi letech pátrání, jak se to stalo, že zločinci v ruské vládě ukradli stovky milionů dolarů. Nikomu nevadilo, že celou tuto dobu jsem žil otevřeně a vůbec se neskrýval. Čtyřicet dnů jsem strávil v base, přibral pár kilo, přečetl hodně knih, až mě jednou v neděli ráno zavolali s věcmi a pustili, neboť' poprvé v dějinách České republiky nepřišly z Ruska ve stanovené lhůtě žádné podklady potvrzující nárok na extradici. Nepřišly ani potom.
Trochu mne překvapily české soudy, kterých jsem měl osm, stejně jako některé jiné instituce, jejichž rozhodnutí mě řadu let nutila skoro nepřetržitě psát žádosti, odvolání a stížnosti. Ale Ústavní soud České republiky nakonec uznal mou vazbu v Ostravě jako nezákonnou. Byl mi udělen i politický azyl. Mluvčí ruské ambasády odmítl komentovat situaci. Naopak, neodmítl jsem to já a napsal ještě další dvě knihy. Doufám nicméně, že mé dobrodružství je u konce.
