Do konce loňského roku platilo, že se strany ve svých obchodních vztazích nemohly vzdát nároku na náhradu škody před tím, než jim případná škoda v důsledku protiprávního jednání druhé strany vznikla, stejně tak se strany smlouvy nemohly dohodnout na tom, že si vzniklou škodu budou hradit pouze do určité výše. Takovou dohodu bylo možné učinit až v okamžiku, kdy škoda případně některé straně vznikla.
Tento zákaz působil v praxi řadu problémů a často vedl k tomu, že podnikatelé měli obavy vstupovat do obchodních transakcí zejména tehdy, pokud v těchto transakcích byli smluvně slabšími partnery. Obávali se, že protistrana zneužije své síly k tomu, aby uplatňováním různých nároků na náhradu škody, které byly mnohdy sporné, získala zpět podstatnou část nebo i celé plnění, které slabšímu smluvnímu partnerovi za jeho plnění smlouvy poskytla.
Mohlo jít například o situaci, kdy podnikatel prodával obchodní podíl v dlouho budované rodinné obchodní společnosti nějakému nadnárodnímu koncernu. Takový kupující, jsa vybaven řadou renomovaných právníků z advokátních kanceláří zvučných jmen, přiměl prodávajícího uzavřít složitou kupní smlouvu, jejíž součástí byla celá řada prohlášení a záruk vystavených prodávajícím s tím, že v případě zjištění porušení nějaké záruky byl prodávající povinen nahradit škodu z toho vzniklou. Mnohdy tak mohla nastat situace, kdy mohl být prodávající zavázán k náhradě škody v rozsahu vyšším, než kolik činila kupní cena, kterou prodávající za prodej své rodinné společnosti od silného kupujícího získal.
Jakkoli se i do konce loňského roku strany snažily uplatňovat omezení své odpovědnosti za způsobené škody, byly smlouvy v tomto ohledu vystavovány v řadě případů riziku neplatnosti pro rozpor se zákonem, konkrétně pro rozpor se zákazem vzdání se či omezení práva na náhradu škody před jejím vznikem.
možnost sjednat si strop
Od letošního roku si již strany mohou ve smlouvě upravit, že se v určitých případech vůči sobě vzdávají práva na náhradu škody dopředu, či že toto právo bude v různých směrech omezeno. Strany se tak například mohou domluvit, že si nebudou hradit tzv. bagatelní škody, to znamená škody, které v jednotlivém případě či ve svém souhrnu nepřekročí určitou ve smlouvě sjednanou minimální hranici. Obdobně si mohou strany sjednat, že maximální rozsah škod, které si budou povinny hradit, nepřevýší určitou sjednanou částku. Tyto dva zmíněné případy pak mohou být dále precizovány sjednáním výjimek a případů, kdy se bude v konkrétním případě postupovat odlišně. Stejně tak si mohou strany sjednat, že některé případy škody si nebudou hradit vůbec, zde se tedy jedná o plné vzdání se práva na náhradu škody před jejím vznikem.
Nutno upozornit, že výše uvedené platí pouze pro případy, kdy daná škoda vznikla v důsledku nedbalosti povinné strany, nikoli tehdy, pokud daná strana způsobila škodu úmyslně. Ve výše uvedeném případě prodeje obchodní společnosti by tedy limitace škody měla být možná například tehdy, pokud prodávající v dobré víře vystaví kupujícímu záruky ohledně hospodářské situace prodávané společnosti, avšak později bude zjištěno, že tato hospodářská situace je v některých aspektech horší, než bylo deklarováno, a kupujícímu tak vznikne škoda. Pokud ovšem prodávající úmyslně uvede nepravdu ohledně ekonomické či jiné situace společnosti (a tento úmysl mu bude prokázán), nebude v takovém případě limitace škody možná a náš prodávající bude nadále odpovídat za škodu neomezeně.
Uvedená novela tak umožňuje stranám kvantifikovat riziko spojené s plněním dané smlouvy v podobě možné vzniklé škody způsobené z různých důvodů druhé straně a zohlednit je např. v kupní ceně či jiné odměně, kterou má daná strana za plnění smlouvy získat. Mělo by přitom platit, že čím více bude prodávající dopředu zproštěn případné budoucí povinnosti k náhradě škody, tím nižší kupní cenu by měl být oprávněn požadovat a obráceně.
Myslím, že zavedení institutu vzdání se práva na náhradu škody, resp. její limitace bude v obchodní praxi pozitivně přijímáno, mimo jiné i proto, že se zásadním způsobem zvyšuje právní jistota smluvních stran při vstupování do obchodněprávních vztahů ohledně rizik spojených se škodou, která by v souvislosti s daným obchodním případem mohla vzniknout.
Současně je ovšem nutno upozornit na to, že uplatnění limitace náhrady škody může být pro některé smluvní partnery i riziková, a to jak v případech, kdy by některá strana byla příliš omezena ve svém právu požadovat po druhé straně náhradu škody, tak obráceně i v případech, kdy by některá strana v porovnání se stranou druhou byla z povinnosti hradit škodu osvobozena příliš málo, tedy, kdy by byla oproti druhé straně až příliš zavázána k náhradě budoucích škod. Jedna i druhá varianta by navíc mohla být shledána jako nepoctivá, přesněji řečeno jako úprava, která je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Taková úprava by pak nepožívala příslušné právní ochrany a dané úpravy omezení rozsahu náhrady škody by nebylo možné se domáhat před soudem.
Zavedení institutu vzdání se práva na náhradu škody, resp. možnost omezení rozsahu náhrady škody je bezesporu důležitou a obecně pozitivní změnou obchodního zákoníku, která může vést k tomu, že tuzemské společnosti budou moct být významnějšími partnery zahraničních subjektů ve složitých transakcích, když tyto zahraniční společnosti jsou na možnost limitace škody ve svých právních řádech dlouhodobě zvyklé. Současně s tím však, jak jsem již zmínil výše, nabízí tento institut možnost řady úprav jeho uplatnění v konkrétní obchodní transakci, přičemž to, jak dalece bude některá smluvní strana ochráněna před povinností hradit druhé straně škodu, či obráceně řečeno to, v jakém rozsahu bude mít smluvní strana zajištěnu možnost náhrady škody způsobené jí druhou stranou, bude vyplývat především ze znění příslušných ustanovení smlouvy či smluv, které mezi sebou budou strany uzavírat. Smluvní strany by tak měly velmi pečlivě přemýšlet, jakým způsobem chtějí být chráněny, a od svých právníků požadovat, aby dohlédli na to, že jejich přání bude patřičným způsobem ve smlouvách zohledněno.
