Konec slavné budovy číslo 34? Obří požár ve Zlíně poslal k zemi symbol baťovské architektury

Někdejší baťovský tovární areál ve Zlíně zasáhl masivní požár. Budova číslo 34 s 11 nadzemními podlažími začala hořet ve čtvrtek ráno a plameny ji fatálně poničily – konstrukce se už na dvou místech zřítila a z kolosu zůstává stát necelá polovina. Podle dosavadních informací začalo hořet v devátém patře ve skladu obuvi společnosti Vasky, odkud se oheň rozšířil do dalších pater a na střechu.

Materiální škody budou extrémní, v objektu sídlila řada firem, které tam měly sklady i kanceláře. Policie má zatím informace o odhadované škodě na uskladněné obuvi značky Vasky ve výši 60 až 80 milionů korun. Celkový účet ale bude mnohem vyšší. „Vůbec si netroufám predikovat, kdy bude jasná konečná částka. Bylo tam moc firem. Potrvá, než si to vyčíslí a než někdo vyčíslí škodu na budově,“ uvedla policejní mluvčí Monika Kozumplíková. Kriminalisté a vyšetřovatelé hasičů se na místo kvůli pokračujícímu požáru dostanou nejdříve v pondělí.

První pokus o moderní logistiku

Zasažený objekt přitom představuje významný milník poválečné architektury města. Typická průmyslová architektura spojená s meziválečnou výstavbou v režii firmy Baťa je pro Zlín dodnes klíčovým symbolem. Budova číslo 34 byla vybudována na přelomu 40. a 50. let jako centrální sklad obuvi.

Pod vedením architekta Vladimíra Kubečky zde vznikl první československý pokus o skutečně moderní technologii skladování s maximální mechanizací vnitřní dopravy a přímou nakládkou na vagony. Desetipodlažní kolos měl díky své velikosti a architektonické kvalitě v obraze továrny i samotného města své nezastupitelné místo.

Kubečka při stavbě použil metodu železobetonového monolitického skeletu s cihelným vyzděním a typický baťovský modul 6,15 krát 6,15 metru, inspirovaný americkou průmyslovou výstavbou. Tento standardizovaný model, odvozený od dvacetistopého rozponu, si Tomáš Baťa přivezl ze svého zámořského pobytu v roce 1905 a od přelomu 20. a 30. let umožňoval extrémně rychlou výstavbu celého továrního města.

Architektura, která předběhla dobu

Stejný konstrukční princip využil i slavný Vladimír Karfík, autor budovy číslo 21 – legendárního Baťova mrakodrapu, kam se vedení obuvnického koncernu přestěhovalo na přelomu let 1938 a 1939. Budova vysoká 77,5 metru vyrostla za pouhé dva roky; železobetonový skelet postavilo pouhých 40 dělníků se čtyřmi jeřáby za 160 dnů.

Mrakodrap ve své době šokoval technologickým náskokem. Úředníci měli k dispozici nejmodernější techniku od rychlovýtahů přes telefony až po tehdy unikátní klimatizaci. Pokrokové bylo i samotné pojetí kanceláří – celé patro tvořila jediná velká místnost pro přibližně 200 zaměstnanců, kterou bylo možné v případě potřeby flexibilně rozdělit typizovanými příčkami z oceli, dřeva a skla.

Největší raritou mrakodrapu, která dodnes budí zájem odborníků z celého světa, však byla pojízdná kancelář šéfa firmy Jana Antonína Bati. Karfík pro ni vyčlenil jeden ze sloupců stavebních buněk bez podlah, čímž vytvořil obří výtahovou šachtu. V té se pohybovala kabina o rozměrech šest krát šest metrů s plně vybavenou ředitelskou pracovnou, ve které nechyběla samostatná klimatizace, telefon a dokonce ani umyvadlo s teplou a studenou vodou. Šéf koncernu tak mohl během práce kdykoliv osobně navštívit a kontrolovat podřízené v jakémkoliv patře budovy.

Vladimír Karfík se jako hlavní architekt firmy Baťa zapsal do podoby mnoha dalších měst, když navrhoval obchodní domy v Praze, Liberci, Brně či Amsterdamu, stejně jako zlínské filmové ateliéry na Kudlově. Ve Zlíně působil až do konce druhé světové války, kdy po neshodách s komunistickým vedením znárodněného podniku odešel vyučovat do Bratislavy. Náročné dědictví baťovské éry v podobě unifikovaných železobetonových skeletů teď po ničivém požáru budovy číslo 34 čeká těžká zkouška.