Uvnitř luxusních vil u Zadaru. Chorvatský architekt sází na kámen, světlo, výhledy i Plečnika
- Autor ikonických vil u Zadaru Viktor Vrečko vysvětluje, proč používá jediný druh kamene a proč navrhuje domy podle pohybu slunce.
- Tvrdí, že kvalitní architektura vydělává investorům víc než developerská konfekce.
- Inspirací je mu slavný slovinský architekt, autor dostavby Pražského hradu či kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad Jože Plečnik.
Když Viktor Vrečko otevírá masivní vstupní dveře jedné z nových vil v chorvatském Kožinu nedaleko Zadaru, nezastaví se u výhledu na moře ani u bazénu, který se zdánlivě ztrácí v horizontu. Místo toho ukazuje na kamennou dlažbu před vstupem. „Vstup byl v architektuře vždy mimořádně důležitým okamžikem. Ve starých kostelech se před portály schválně pokládal štěrk, po kterém se špatně chodilo. Člověk si měl uvědomit, že vstupuje do jiného prostoru. Byla to architektonická psychologie,“ vysvětluje.
Právě podobné detaily charakterizují jeho práci. Vrečko navrhuje domy jako sled prostorových zážitků, které si člověk podle jeho slov odnáší v paměti mnohem déle než drahé materiály nebo designový nábytek. „Když žijete ve Frankfurtu nebo v Londýně, domů si neodvezete kus kamene. Odvezete si zkušenost s prostorem. A ta nestojí skoro nic. Je to jen otázka architektury,“ říká.
Na pobřeží severní Dalmácie právě dokončuje dvojici luxusních vil zařazených mezi nejambicióznější rezidenční projekty posledních let v okolí Zadaru. Každá z nich nabízí téměř čtyři stovky metrů čtverečních obytné plochy, čtyři ložnice, bazén, wellness i chytré technologie. Cena jedné se pohybuje kolem 3,5 milionu eur. Přesto Vrečko tvrdí, že skutečnou hodnotou projektu není jeho velikost ani vybavení. „Architektura sama o sobě nestačí. Hodnotu vytváří místo, prostor a způsob, jakým se v domě člověk pohybuje,“ tvrdí.
Inspirace Plečnikem
Na první pohled působí domy překvapivě střídmě. Žádné výrazné kubusy s antickými zábradlími, které v posledních třiceti letech zaplavily dalmatské pobřeží. Fasády tvoří převážně přírodní kámen, velké prosklené plochy a subtilní kovové konstrukce. V interiérech převažuje jediný materiál, který prostupuje podlahami, stěnami, koupelnami i venkovními terasami.
„Používáme pořád stejný kámen. Nechtěli jsme, aby dům působil jako katalog různých materiálů,“ vysvětluje architekt a přejíždí rukou po světle šedém obkladu.
Jde o lipický kámen z oblasti nedaleko Terstu, který se po staletí používal v habsburské monarchii. Najdeme ho na historických stavbách ve Vídni, Terstu nebo Záhřebu. V Kožinu dostává několik různých povrchových úprav – od jemně broušených ploch až po hrubě strukturované fasády. Přesto zůstává celý dům materiálově sjednocený. „Je to pořád jeden kámen. Jen s různým opracováním. Díky tomu dům nepůsobí roztříštěně,“ poznamenává Vrečko.
Minimalismus se přitom neomezuje jen na materiály. Architekt se vyhýbá dekoracím i výrazným barevným kontrastům. Místo nich pracuje s proporcemi, světlem a geometrií. Na fasádě se objevují jemné reliéfy inspirované tvorbou slovinského architekta Jože Plečnika, jehož Vrečko dlouhodobě označuje za jednu z největších inspirací. „Nechtěli jsme vytvořit monolitickou fasádu. Potřebovala určitou hloubku a rytmus,“ vysvětluje, proč se inspiroval Plečnikem. Sám Vrečko má slovinské kořeny a obdobné reliéfy na fasádách slavných Plečnikových děl, například národní knihovny v Lublani či na kostelu na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad, chtěl přenést i do současné architektury.
Dům navržený podle slunce
Vrečkova architektura se ale naplno ukazuje až uvnitř. První, čeho si návštěvník všimne, není obývací pokoj ani kuchyň, ale světlo. Přesněji řečeno způsob, jakým během dne putuje domem. Úzké světlíky, hluboké niky a otevřené galerie vytvářejí neustále se měnící hru stínů.
Fotografka Mare Milin, která dokumentuje dokončované interiéry, kvůli tomu tráví v domě celé dny. „Tyhle domy se nedají fotit bez slunce. Viktor navrhuje každý prostor podle toho, jak do něj během roku dopadá světlo. Celý interiér se proměňuje v průběhu dne,“ popisuje během focení. Stačí zatáhnout venkovní žaluzie a na kamenné podlaze se objeví pravidelné pruhy světla. O několik hodin později se stejné vzory přesunou na stěny nebo strop galerie.
Právě galerie patří k nejvýraznějším prvkům domu. Obrovský otevřený prostor propojuje dvě podlaží a umožňuje neustálý vizuální kontakt mezi jednotlivými částmi interiéru. „Máme několik jednoduchých principů,“ vysvětluje Vrečko. „Prvním je dostat dovnitř co nejvíce přirozeného světla. Druhým jsou výhledy. A třetím jsou vzájemné průhledy mezi jednotlivými prostory. Když člověk zažije něco, co běžně nezažívá, odnese si ten pocit s sebou.“
Architekt tomu říká „cross-connections“ – prostorové vazby, které propojují místnosti napříč domem. Z galerie je vidět do jídelny, z ložnic do obývacího prostoru, z koupelny na moře. Ani jeden z těchto průhledů nevznikl náhodou. „Dobrý prostor nevytvářejí zlaté baterie ani luxusní povrchy. Vytváří ho světlo a výhledy,“ je přesvědčen Vrečko.
Moře ano, soused ne
Paradoxně největším architektonickým problémem nebyl samotný dům, ale pozemek. Investor koupil dvě sousedící parcely jen několik desítek metrů od moře. Na první pohled ideální místo. Jenže pokud by na obě umístil klasické vily, jedna by druhé zakryla výhled nebo narušila soukromí. Právě tady začal vznikat celý koncept.
„Nejdůležitější bylo zachovat oběma domům výhled na moře a zároveň zajistit, aby se jejich obyvatelé navzájem neviděli,“ říká architekt. Řešením se stala práce s výškovými rozdíly terénu. Oba domy jsou posazené v různých úrovních a jejich objemy se vůči sobě posouvají. Z ulice působí nenápadně, směrem k moři se ale postupně otevírají do širokých panoramat. Výsledkem je situace, která je na chorvatském pobřeží spíše výjimkou. Obě vily mají ničím nerušený výhled na Jadran, aniž by si vzájemně braly soukromí.
U jedné z ložnic vzniklo dokonce malé atrium s unikátním výhledem, které architekt prosadil navzdory počáteční skepsi investora. „Říkal nám, že jsme se zbláznili. Proč dávat do domu dvůr? O rok a půl později si stoupl k posteli, podíval se na moře a pochopil. Najednou viděl, že architektura opravdu dokáže změnit způsob, jak člověk prostor vnímá.“ Právě odtud je vidět jen úzký výsek moře. Dost na to, aby člověk po probuzení cítil blízkost pobřeží, ale zároveň zůstal ukrytý před pohledy z okolních domů.
Na materiálech nešetříme
Přestože se obě vily prodávají za milionové částky v eurech, Vrečko během prohlídky téměř nemluví o ceně. Mnohem více času věnuje technologiím ukrytým pod kamennými podlahami nebo detailům, které běžný návštěvník snadno přehlédne.
Krb není obložen keramickou imitací, ale masivním přírodním kamenem. Všechny koupelny používají stejný materiál jako fasáda. Vodovodní baterie dodala italsko-švýcarská značka Radomonte, jejíž produkty se objevují spíše v pětihvězdičkových hotelech než v soukromých domech. Jediná baterie stojí okolo 1 500 eur. „Na materiálech nikdy nešetříme. Dům má fungovat desítky let. Proto používáme skutečný kámen, ne keramickou imitaci,“ říká architekt.
Stejnou filozofii uplatňuje i u technologií. Celý objekt využívá podlahové vytápění a sálavé podlahové chlazení rakouské společnosti Harreither, které patří mezi technologickou špičku v Evropě. „V Chorvatsku se často staví domy jen pro léto. My navrhujeme domy na dvanáct měsíců v roce. Tohle chlazení nefouká studený vzduch, nevytváří průvan ani nevíří prach. Prostě jen udržuje příjemnou teplotu,“ upozorňuje Vrečko.
Podobnou logiku má i kuchyně. Nenajdeme v ní výraznou digestoř ani baterii nad dřezem. Digestoř je schovaná přímo ve varné desce a vedle ní stojí systém Quooker, který kromě běžné vody nabízí filtrovanou, perlivou i vroucí vodu. Nenápadné detaily, které mají především zjednodušit každodenní život. „Nejde o to, aby technologie byly vidět. Dobrý dům má fungovat intuitivně.“
Ani osvětlení nepůsobí jako běžná technická součást domu. „Světla jsou vlastně sochy,“ vysvětluje Vrečko při pohledu na závěsnou instalaci nad galerií. „Nejsou jen zdrojem světla. Formují prostor.“ V mnoha místnostech se navíc architekt záměrně vyhýbá dominantním kusům nábytku. Chce, aby hlavní roli hrály světlo, kámen a výhledy. Je to přístup, který připomíná spíše galerii než tradiční středomořskou vilu.
Proti developerské uniformitě
Právě tady se Vrečkův přístup nejvíce liší od většiny novostaveb, které dnes vznikají na chorvatském pobřeží. Posledních třicet let přineslo do Dalmácie tisíce apartmánových domů a vil, které často vznikaly bez výraznější architektonické ambice. Cílem bylo vytěžit maximum zastavitelné plochy a co nejrychleji prodat nemovitost zahraničním investorům. Vrečko se netají tím, že proti tomuto trendu dlouhodobě bojuje.
„Kdybych investorům jen říkal, aby stavěli kvalitnější domy, smáli by se mi,“ říká. „Jediným argumentem jsou peníze.“ Podle něj se právě luxusní rezidenční projekty mohou stát důkazem, že kvalitní architektura není překážkou vyššího zisku, ale naopak jeho předpokladem.
„Jakmile se prodá dům za sedm milionů eur, všichni to vidí. V regionu není deset investorů, ale možná jen pět nebo šest. Když uvidí, že kvalita funguje ekonomicky lépe než průměrná výstavba, začnou přemýšlet jinak,“ argumentuje Vrečko. Nejde podle něj jen o jeden projekt v Kožinu. „Moje motivace je ukázat, že kvalitní architektura může zachránit pobřeží před tím, co se na něm dnes často staví.“
Dvojice vil v Kožinu je jen jedním z projektů, které v posledních letech posunuly Vrečka mezi nejvýraznější chorvatské architekty jeho generace. Vrečkovo studio VVA, které sídlí přímo v centru Zadaru, navrhlo nové vinařství Deklić na Istrii, které odborníci označují za jeden z nejambicióznějších vinařských projektů v zemi. Stejnou pozornost věnuje hotelům, veřejným budovám nebo právě soukromým vilám, jak těm v Kožinu nebo třeba té v Bibinje. Architektura podle něj nesmí být samoúčelnou skulpturou, ale především prostředím pro každodenní život.
Tomu odpovídá i jeho vlastní definice luxusu. Představuje ho okamžik, kdy se člověk ráno probudí a první, co uvidí přímo z postele, je moře. Když sedí v koupelně pod střešním světlíkem, sleduje proměny denního světla nebo otevře dveře a dům přirozeně navazuje na zahradu. Proto se během několika hodin strávených v Kožinu architekt opakovaně vrací k jedinému tématu. Světlu.
„Lidé jsou vlastně velmi jednoduché bytosti,“ usmívá se. „Nepamatují si zlaté kliky ani drahé povrchy. Pamatují si výjimečný prostor. A právě ten se snažíme vytvářet.“ Architektura tu není jen kulisou luxusního bydlení. Stává se zážitkem, který se mění s každou hodinou dne. A právě v tom spočívá její skutečná hodnota.
