„Česká iniciativa“, tedy snaha Česka o zajištění společného financování nákupů dělostřeleckých granátů ze třetích zemí pro Ukrajinu, sklidila na domácí i zahraniční scéně značný úspěch. Vedle členských států EU se k ní přidala například i Kanada. Iniciativa ale zároveň ukázala na trhlinu ve schopnosti bránit se v případě napadení. Dlouhá doba míru okleštila obranné rozpočty natolik, že ani všechny evropské zbrojovky dohromady dnes nedokážou dodávkami podporovat jednu válčící zemi. „Poptávka je dnes například v oblasti munice tak ohromná, že i kdyby se výrobní kapacity zvýšily čtyřikrát, zbrojovky budou vyprodány na řadu let dopředu,“ říká bezpečnostní analytik a bývalý náměstek ministerstva obrany Daniel Koštoval, o kterém se podle informací e15 i Seznam Zpráv mluví jako o budoucím velvyslanci Česka v Moskvě.
Ukazuje neschopnost evropských států plnit závazky vůči Ukrajině na možnou mezeru v obranných strategiích?
To není dáno mezerou ve strategiích, ty jsou napsané dobře. Problém, který vidíme, je daný spíš pomalostí vlád. Pokud totiž ony chtějí, aby se rozšířily výrobní kapacity, musí přijít a říct: tady jsou dlouhodobé kontrakty, tady jsou dlouhodobé pobídky na investování do rozvoje výrobních schopností. A to se zatím úplně nestalo. Myslím ale, že vlády jednotlivých členských států NATO i EU postupně poznávají, že tohle se stát musí, pokud se mají výrobní kapacity skutečně rozšířit. A že armády, respektive resorty ministerstev obrany, musí být schopny říct, jak velké mají cílové výrobní kapacity být, a úměrně tomu potom investovat a vytvořit sadu nástrojů. V českých podmínkách například s pomocí Národní rozvojové banky.
Pusťte si rozhovor s Danielem Koštovalem i ve formě podcastu:
Mluvíte o dlouhodobém nebo střednědobém horizontu. Kdyby ale větší konflikt vypukl zítra, uměly by české zbrojovky pokrýt vzniklou poptávku?
Neuměly. A neuměly by to ani ty německé nebo francouzské. Výrobní kapacity odpovídají období, kdy byl hlavní bezpečnostní hrozbou boj proti mezinárodnímu terorismu a strategický konflikt na mezistátní úrovni nebyl vnímán jako reálná hrozba. To znamená, že se málo investovalo, byly malé obranné rozpočty, a tedy malá poptávka. A tak se evropské, ale vlastně částečně i americké výrobní kapacity prostě scvrkly. Musíme si uvědomit, že firmy v obranném průmyslu jsou primárně soukromé, tudíž si nemůžou dovolit udržovat neproduktivní výrobní kapacity nebo zaměstnance.
Kdyby se podpora ze strany vlád a EU zvýšila, kdy může být český obranný průmysl na případný konflikt připravený?
Každá taková, řekněme, průmyslová operace je otázka minimálně roku až dvou. Samozřejmě záleží, jestli to je výroba munice, nebo obrněných transportérů. Je smutné, že jsme více než dva roky od začátku ruské invaze na Ukrajinu, a teprve teď vlády začínají chápat, že musí investovat, zkoordinovat se a dát agregovanou poptávku obrannému průmyslu napříč evropskou částí aliance. Je to ostatně i jeden z výsledků nové obraně-průmyslové strategie, kterou zveřejnila Evropská komise. Zkrátka tady znovu objevujeme kolo.
Daniel Koštoval
Bezpečnostní a obranný analytik a konzultant.
Od roku 1996 působil na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky jako ředitel odboru bezpečnostní politiky, odboru pro severní a východní Evropu a generální ředitel pro mimoevropské země.
V letech 1998 až 2002 byl členem Stálé delegace ČR při NATO.
Pracoval také na Velvyslanectví ČR v Moskvě (2003–2006) a na Velvyslanectví ČR ve Washingtonu (2009–2011), kde byl mezi lety 2010 a 2011 pověřen vedením zastupitelského úřadu.
V roce 2013 byl jmenován prvním náměstkem ministra obrany. Následně byl do konce roku 2018 náměstkem ministra obrany pro strategie, zahraniční vztahy a plánování a poté pro vyzbrojování a akvizice.
Daniel Koštoval je předsedou řídicího výboru Evropské obranné agentury a členem české Euroatlantické rady partnerství. Od roku 2021 je vedoucím pracovníkem Centra transatlantických vztahů.
„Nejlevnější variantou je funkční obranný systém, kdy je mírová armáda schopna se v potřebném čase rozvinout do válečné armády, která je velká natolik, aby dokázala odrazit případný útok agresora,“ napsal jste v jednom svém textu o obraně státu před dvěma roky. Co by takové rozvinutí znamenalo pro obranný průmysl? Bavíme se o nějaké vlně znárodňování?
Určitě ne. Žijeme v zemi, kde je tržní hospodářství a prim hraje soukromý sektor. Jde o to, že už v době míru může ministerstvo obrany formou schválení na úrovni vlády požadovat uzavření takzvaných mobilizačních smluv s jednotlivými průmyslovými podniky. Ty následně vytvoří dostatečně velké výrobní a skladovací kapacity pro případnou válečnou armádu, aby měli rezervisti s čím bojovat. Tento systém je ale závislý na tom, že vlády musí spočítat, jak velké mají ty kapacity být. Následně to musí sdělit obrannému průmyslu a vytvořit takové finanční podmínky a nástroje, aby průmysl mohl začít investovat a splnit cíl, který mu za účelem zajištění obranyschopnosti definoval stát.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
