„Můžeš se tvářit trošku debilněji?“
Aby diváci při premiéře hry Síla zvyku uvěřili, že jsou na jevišti skutečně Krotitel, Žonglér, Vnučka, Šprýmař a ředitel cirkusu Caribaldi, musí herci na svou roli trénovat a dřít několik měsíců.
Tragikomedie Thomase Bernharda navíc nachystala hercům nelehké úkoly. Kromě tradičních cirkusových kousků musí zvládnout muzikantské základy a zahrát část Schubertova kvintetu Pstruh.
„Musím se naučit hrát na housle asi deset tónů, potom žonglovat s míčky, točit talíři, dělat pantomimu a ještě znát svůj text,“ vypočítává úkoly Žonglér Viktor Skála.
Zkouškám na jevišti předchází takzvané technické zkoušky. Jsou to spíš tréninky jednotlivých částí hry. Dnes například herci střídají hodiny hudby s akrobatickými lekcemi.
Na housle, violu nebo basu učí hrát aktéry pedagog Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a hudební dozor František Derfler. „Nikdo z nich na hudební nástroje nehraje, takže jsme se učili úplně od základů, jak tahat smyčec a podobně. Oni mají vůbec problém skloubit pravou a levou ruku dohromady,“ popisuje Derfler.
„Máš to hrát týda dáda dá, nevím, jak to do tebe mám dostat,“ mračí se Derfler nad hudebními výkony Viktora Skály.
Mezitím, co uši hudebního mistra trpí ve zkušebně, Barbora Jelenová, která v roli Vnučky dělá provazochodkyni, zkouší akrobacii na trampolíně. Aby vypadaly kousky věrně jako v cirkuse, pomáhá jí v tréninku bývalý klaun Jiří Bilbo Reidinger.
„Musíš to trénovat pořád, abys byla pěkně zpevněná, jinak se ti to nepodaří,“ vysvětluje Bilbo herečce, jak udělat na trampolíně hvězdy, přemety a piruety. „Jenže když já jsem se celé prázdniny válela,“ odpovídá smutně Jelenová.
Oproti ostatním hercům má výhodu v tom, že její role nemá téměř žádný text. „Hraji přihlouplou mladou dívku. Můžu tak víc cvičit hru na violu a akrobacii,“ popisuje Jelenová.
Technické zkoušky téměř nepotřebuje hlavní postava hry, ředitel Caribaldi, kterého hraje Jan Mazák. „Zato text jsem se učil celé prázdniny, tak dvě hodiny denně. A nikdy si jím nebudu jistý, nemám se v něm čeho chytit. Najednou můžu poskočit o dvě strany zpět, ale taky o deset stran dopředu,“ stěžuje si Mazák. Zatímco ostatní postavy řeknou pár vět nebo slov, jeho part zabere šedesát stran textu.
Přibližně týden před premiérou se herci začnou scházet při zkouškách na jevišti. Mají už na sobě kostýmy a snaží se hrát tak, jakoby to bylo „naostro“.
Hru jen občas zastaví režisérka Hana Burešová. „Barunko, prosím tě, mohla by ses tvářit ještě trošku debilněji a s otevřenou pusou?“ žádá Jelenovou. A ta na povel změní výraz tak, že následuje salva smíchu všech přihlížejících.
Jak se hercům podařilo hru nastudovat, se diváci přesvědčí při premiéře 12. září.
