Stručně zodpovězeno: německé hospodářství je relativně dvakrát silnější než české. Hospodářský vývoj kopírujeme, ale Němci se nám zase začínají vzdalovat. A za třetí – je nutno rozlišovat mezi exporty, které obstarávají zahraniční firmy se sídlem v naší zemi a vývozy ve vlastní režii. První skupina převládá, ale je méně vypočitatelná. Druhá je slabší, potřebuje sice podporu, ale ta by se vyplatila.
Poloviční hospodářská síla na jednoho obyvatele
Německo má osmkrát více obyvatel než Česká republika (graf 1). Zjednodušeně viděno, měl by český hrubý domácí produkt (HDP) obnášet přibližně osminu německého. Jaká jsou fakta?
HDP České republiky byl v roce 2010 této relaci citelně vzdálen (graf 2). Hospodářská síla naší země přepočteno na jednoho obyvatele dosahuje přibližně padesát procent německé úrovně (graf 3). Zaostávání České republiky je důsledkem vývoje v období komunistického režimu. V uplynulých dvaceti letech se podařilo postavení českého hospodářství zlepšit. Nicméně kdyby v budoucnu český HDP rostl ročně o tři procenta a německý o jedno procento, budeme potřebovat třicet až čtyřicet let, než se vyrovná hodnota na jednoho obyvatele. Podobná diskrepance zůstává i po očištění o vliv rozdílu v kupní síle.
Česko kopíruje německý vývoj
Hospodářský vývoj v České republice a v Německu probíhá, pokud jde o jeho směr, paralelně. Jestliže se zvyšuje v ročním srovnání HDP v Německu, dochází k obdobnému vývoji i v Česku. Naše země kopíruje i opačný směr – snížení přírůstku či absolutní pokles oproti předcházejícímu roku zaznamená česká ekonomika rovněž v témže roce (tabulka).
Vyvodit z toho ale prostě závěr, že české hospodářství je s německým tak úzce propojeno, že existuje určitý automatismus, a spoléhat se na to, že německý růst je zárukou českého vzestupu, by bylo nebezpečné zjednodušení. Tato korelace totiž pramení zejména ze skutečnosti, že v České republice působí několik set německých podniků, které jsou prakticky přímo napojeny na mateřské hospodářství, čili vyvíjejí se s ním téměř souběžně. Pokud by došlo ke snížení jejich váhy, oslabilo by to zmíněnou korelaci. Negativním aktuálním faktem je, že v posledních dvou letech rostlo německé hospodářství rychleji nežli česká ekonomika a zřejmě tomu tak bude i v letošním roce. Pokud by tento vývoj pokračoval, prohloubí se dále již zmíněná diskrepance v hospodářské síle obou zemí. Výše HDP na jednoho obyvatele není jen národohospodářský ukazatel. V praxi je indikátorem úrovně prosperity společnosti.
Na cizí účet, nebo ve vlastní režii?
Pro podstatnou část českých vývozů do Německa platí, že jejich hlavními aktéry jsou zahraniční firmy se sídlem v České republice. Aktivity těchto podniků přispívají značnou měrou k vysokému podílu Německa na českých vývozech. Občas lze registrovat názory, i v oficiálních dokumentech, že je nutno „závislost“ na Německu snížit. Je často přehlížen fakt, že exporty zahraničních firem jsou z hlediska českého hospodářství vůbec tou nejsnazší a nejlacinější cestou, jak se na německý trh dostat a přitom jako vedlejší efekt posilovat image země. Silná váha těchto firem v českém zahraničním obchodě je však doprovázena riziky – Českou republiku mohou poměrně snadno opustit, závislost tedy existuje.
Pro originální české exportéry je důležité, v jaké pozici se v Německu nacházejí. Vedle firem, které se prosadily konkurenceschopnými finálními výrobky, existuje řada podniků, které jsou integrovány do výrobních procesů v roli subdodavatelů. Bylo by zásadní chybou pokládat tuto formu exportů za méně hodnotnou. Kvalitní subdodavatel může mít velmi silné postavení. Příkladem jsou vývozci součástí pro motorová vozidla do Německa – ti jsou v mnoha případech neodmyslitelnou složkou produkčních struktur. Mimochodem hodnota jejich exportů s odstupem přesahuje objem automobilových vývozů. Stabilizovat jejich pozici na německém trhu by mělo být jedním z cílů české podpory exportu.
Do Německa se snaží proniknout i příležitostní exportéři. Ti nespadají do žádné z předešlých kategorií. Ale právě tato skupina je na externí pomoc nejvíce odkázána. Její strategický význam spočívá v tom, že má ambice stát se etablovaným vývozcem do Německa.
Bez ohledu na status vývozce – statistické údaje o vývoji exportů v období krize (graf 4) zprostředkovávají důležitý poznatek: robustní ekonomika našich sousedů stabilizovala v době světového hospodářského útlumu české vývozy, a to rozhodně mnohem účinněji, nežli tomu bylo v řadě takzvaných prioritních a zájmových zemí. Nikdo nemůže zaručit, že se hospodářské turbulence nebudou opakovat.
Čeští exportéři potřebují podporu
Snížení dominantní role Německa pro české exporty, jinými slovy poklesu závislosti, může být dosaženo bez přičinění České republiky. Stačí, aby zahraniční podniky začaly zemi opouštět. Třetinový německý podíl na českých vývozech by klesal. Je na místě připomenout, že bez zahraničních podniků směřuje do Německa přibližně jen desetina celkových exportů.
O to důležitější je cílevědomě podporovat originální české vývozce do Německa a profitovat z bezprostředního sousedství s jednou z nejsilnějších ekonomik světa. Trh našich sousedů není jen rozsáhlé odbytiště – je svou náročností testem konkurenceschopnosti a respektovanou referencí.
Odklon od Evropy aneb Vpravo v bok!
U vývozu aut do Ruska je situace ve vztahu ke konečnému partnerovi opačná než v Číně. Přímý vývoz aut z ČR je výrazně vyšší než přes Německo. Na tomto trhu máme stále velké šance prosadit se přímo, ne pomocí prostředníků. Tak zní jedno z konstatování, které obsahuje Exportní strategie České republiky pro období 2012–2020. Tedy materiál, který s titulkem Otevíráme nové trhy a služby představil v únoru ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba. A zároveň koncept, který otáčí kormidlem českého vývozu od Německa a dalších západoevropských ekonomik ke třetím zemím – navzdory úzkému napojení na Spolkovou republiku a potřebě v této cestě pokračovat.
Není to překvapení. Už Kubův předchůdce Martin Kocourek se netajil potěšením nad možnostmi na Dálném východě – na tiskové konferenci v lednu 2011 vyprávěl příběh o poptávce po českých tachometrech na Tchajwanu a šanci v podobě přímých dodávek. „Takto by to mělo být, ne přes prostředníky,“ podtrhl. Transfer do Německa a přes něj není ovšem čistě fyzickou záležitostí. Jde o záležitosti podnikové a státní obchodní diplomacie, a ta často není domácí chloubou. Potíž je totiž v tom, že část sofistifikovaných výrobků jde na Západ a dál ne jako ušlechtilý tovar, ale často jako více či méně zpracovaná surovina. Tento jev žádné přeorientování nezmění.
O nové exportní strategii vedení ministerstva průmyslu a obchodu tvrdí, že reaguje na požadavky podnikatelské sféry (rozuměj Hospodářské komory a Svazu průmyslu a dopravy) a pokouší se dát odpovědi na otázky exportérů. „Půjde o flexibilní materiál,“ ujišťuje rezort. Jenže mluví o aktualizacích, ne o přehodnocení obsahu. A ten nevzbudil žádné nadšení. Analytici z Úřadu vlády mu vytkli přílišnou obecnost, nedostatečné vymezení kompetencí mezi zahraničními ekonomickými diplomaty a zástupci kanceláří CzechTrade, CzechInvest a Českých center a nevyčíslení nákladů. S podněty se rovněž ozvalo ministerstvo zahraničí a další instituce.
Dopracovat, včetně seznamu prioritních zemí, doporučili oponenti. Stalo se, dokument prošel mezirezortním připomínkovým řízením, na řadě je schválení ve vládě. Nová verze ujišťuje, že řídicí roli budou mít jak průmysl a obchod, tak zahraniční věci. Že uvedení strategie do života nebude v příštích třech letech vyžadovat dodatečné finanční prostředky. Soupisku zemí přesto nenabízí. „Exportní strategie primárně sleduje cíl diverzifikovat export mimo EU,“ zdůrazňuje text.
Systematická a cílená podpora pro české vývozce německým směrem, po níž volají autoři analýzy česko-německých hospodářských vazeb, má tak očividně smůlu. Ale co, možností je přece spousta. Například na Tchajwanu…
