Tomáš Staněk je aktuálně nejlepším českým koulařem. V této vrhačské disciplíně během své kariéry zaznamenal řadu zásadních úspěchů, ale také řadu zranění, přesto bojoval dál. Jde o jediného koulaře v České republice, který překonal hranici 22 metrů. Nyní míří jako jedna z našich medailových nadějí na olympiádu do Tokia.
Co považuješ za své dosud největší sportovní úspěchy?
Takové nejzásadnější momenty mé kariéry byly tři. Stříbro na halovém mistrovství Evropy v roce 2017, bronz na halovém mistrovství světa v roce 2018. Opravdový zlom pak ale přišel až letos na halovém mistrovství Evropy v polské Toruni, kde jsem zvítězil výkonem 21,62 metru a porazil tak domácího favorita Michała Haratyka. Byla to dřina a opravdu velký kus práce. Je to má vůbec první zlatá medaile z velkých mezinárodních šampionátů.
Kdo tě vlastně přivedl ke kouli?
Brácha, dělal víceboj a skok o tyči. Ze začátku jsem dělal ale i disk, kladivo a oštěp. Že mi půjde nejvíce koule se ukázalo až asi ve dvaceti letech. Nikdy jsem neplánoval, že se budu a dokážu atletikou živit, protože aby vás někdo začal platit, musíte být minimálně ve finále mistrovství Evropy. Současně s atletikou jsem vystudoval bakaláře na ekonomické fakultě ČZU, kvůli aspoň nějakým zadním vrátkům.
Řekl bys, že je o vrhačské disciplíny mezi mladými zájem?
Bohužel nijak zvlášť, asi to souvisí i s dnešní dobou. Pro mladou generaci je mnohem jednodušší se stát youtuberem nebo influencerem, protože tam rozhodně nejsou kladeny takové nároky jako v profi sportu a je to pro ně pohodlnější.
Možná, že to souvisí i s tím, že spousta mladých lidí se neumí přenést přes počáteční neúspěch, co myslíš?
To určitě taky, je to zdlouhavá a náročná práce, která pro mnohé jedince nemusí být adekvátně vyvážena přínosy, které mu může tento sport přinést.
Myslíš, že zranění může motivovat k lepším výkonům? Ty jsi jich během kariéry posbíral poměrně dost.
Záleží na tom, jak se k tomu člověk postaví. Je to nepříjemné, když jste za tvrdou práci odměněni zraněním místo nějakého pokroku, ale i to je součástí toho, co dělám a musím s tím umět pracovat. Když neustále chcete posouvat své hranice a zlepšovat se, tak musíte jít za hranu a nedá se úplně odhadnout, kdy už je to moc a bylo by lepší zvolnit.
Pro vrhače je velmi důležitá výbušnost. Kolik toho obvykle v posilovně nazvedáš, vedeš si nějaké záznamy?
Pokud počítám jen hlavní cviky jako dřepy, benč, přemístění a podobně, tak v objemu kolem dvaceti tun, v závodním období již méně, kolem deseti až patnácti na jeden trénink.
A co kromě posilování do svého tréninkového programu ještě zařazuješ?
Hodně hážeme medicinbaly, využíváme i těžká břemena pro zpestření přípravy. Dost důležitá je výbušnost. Proto běháme hodně i krátké sprinty, kopce nebo schody. Dále skáčeme schody, násobené odrazy na trávě, prostě všechno, co je spojené s dynamikou a rychlostí. Na soustředěních máme systém tréninků dva denně, dva denně jeden denně a zase dokola.
Co je pak tvůj největší relax?
Asi hry na Xboxu nebo čas v přírodě. Poslední dobou musím uznat, že jsem trošku propadl hře Asassin´s Creed – Valhalla. Je skvělá, vikingské prostředí mne okouzlilo a poutavý děj také, jen je dost náročná na výkon počítače či konzole. A pak mě také baví káva a kávová kultura. Mám doma profesionální kávovar a mlýnek. Nejsem zase nějaký fanatik, ale chci ty přístroje umět kvalitně ovládat a starat se o ně. Víc se pak bavím Latte Artem.
