Stará pražská čtvrť Liboc se sice rozprostírá na severním svahu, ale z dálky připomíná středomořskou vesničku. Domky nejrůznějších tvarů vytvářejí semknutou strukturu, která se zrcadlí na hladině rybníka. Nad nimi se tyčí klasicistní kostelík, jehož bílá barva definuje zdejší zasněnou atmosféru.
Tuto konstelaci si pochopitelně velmi dobře uvědomoval architekt Pavel Hnilička, když sem před časem navrhoval novostavbu rodinného domu. Mezi zásadní témata jeho tvorby totiž patří boj proti rozptýlenému stavění na zelené louce za okrajem města. Považuje to za nešvar, který označuje jako „sídelní kaše“. S vědomím tohoto nebezpečí projevuje o to větší citlivost při projektování na volná místa v souvislé zástavbě. A platí to zejména pro urbanistické celky s delší historickou pamětí, jako je někdejší libocká ves pod oborou s letohrádkem Hvězda. Vnímání širších souvislostí ostatně zařadil mezi tvůrčí zásady svého ateliéru: „Vždy stavíme na poznání místa, do kterého vkládáme nové vrstvy. Porozumění místu se stává předpokladem pro úspěšný výsledek ruku v ruce se stavěním nových hodnot a významů. Zajímá nás prolnutí starého s novým.“
Pokud to více přiblížíme běžnému čtenáři: Pavel Hnilička patří k těm architektům, kteří vždy nejprve dokonale prozkoumají lokalitu, do níž mají vsadit nový dům. Podrobně se seznámí s pozemkem a jeho předchozí zástavbou, zjistí, jak se formovaly nejbližší ulice, kde jsou důležité dominanty a zváží, jaký k nim zaujmout postoj. Je to první, ale vlastně ten nejdůležitější krok v celém procesu. Pokud se rozhodnete respektovat prostředí, do něhož přicházíte, ukazujete tím také vůli navázat dobré sousedské vztahy. Bez nich se totiž na maloměstě obejde málokdo… V tomto konkrétním případě bylo výhodou, že při zadání zakázky na pozemku ještě stál původní objekt s kořeny v 19. století. Hlavní obytná budova měla kdysi obdélný půdorys a pouze jedno podlaží, postupně se živelně rozšířila o různé přístavky a suterén využívaný jako stáj. Na tuto část bylo napojeno hospodářské stavení s krytým vjezdem. Soustava budov při vnějším okraji pozemku vytyčovala nároží dvou ulic, zatímco vnitřní plocha byla vyhrazena dvoru a zahradě. Objekty kvůli zanedbané údržbě a vlivem zatékání a destrukce nosných konstrukcí značně zchátraly, a proto byly odstraněny.
Nahradila je novostavba, v níž architekt všechny funkce koncentroval do jedné hmoty. Z předchozí situace zachoval to podstatné – městotvorný prvek v podobě vymezení uličních čar. Okopíroval půdorys někdejší obytné části a k němu po drobném narovnání připojil i někdejší užitné křídlo. Dům se tím „secvakl“ a pootevřel do tupého úhlu, což lze krásně pozorovat při srovnání různě starých ortofotomap. Dům má v hlavní části tři podlaží, ovšem vzhledem k umístění ve svahu se kolemjdoucím jeví jako dvoupatrový. Svým delším průčelím směřuje do „rušnější“ ulice, která je průjezdná pro automobily, a proto si udržuje odstup předzahrádkou s přírodním oplocením. Také ta byla zachována z původního konceptu zástavby. Zbytek pozemku podél komunikace je ohraničen stylově čistým retro plotem z bílých latí a s cihlovou podezdívkou a sloupky, který evokuje prvorepublikovou eleganci. Zahrnuje také zahradní branku v místě původního vstupu ke stavení. Fasáda je prolámána pravidelnou řadou devíti úzkých vertikálních otvorů v přízemní části, zatímco patro je v kontrastu osvětlováno subtilním horizontálním pásem oken. Do boční uličky, kterou lze v horní části pouze projít, se dům projevuje pouze hladkými stěnami, nenápadným vchodem se stříškou a několika okénky z provozního zázemí. V duchu dosavadní tradice zde byl ponechán také vjezd na pozemek. Zatímco ústřední část domu korunuje hranu terénního zlomu, kratší křídlo se zde plynule přizpůsobuje klesání a postupně ubírá hmotu podlaží.
Dům s dispozicí ve tvaru písmene L rozehrává svou velkolepost na vnitřní „soukromé“ straně do zahrady. Rozevřením přehledně představuje svou celkovou konstrukci s částečným podsklepením, garážemi a technickým zázemím v nejnižším podlaží a vyššími úrovněmi, které slouží k bydlení. Ty důmyslně odděluje terasa, která probíhá v délce celého prvního patra. Vrstevnicové „plynutí“ domu dokládá znovu motiv pásových oken, ať již velkoformátových ve společenské části nebo přisvětlovacích v soukromém patře. Orientace severozápadním směrem je z hlediska oslunění poněkud nevýhodná, ale jak jsem již zmiňoval, jasnou předností, kterou tato konstelace nabízí, je utěšený výhled na zdejší atraktivity – na kostel, rybník a dál na Divokou Šárku. Horizontální formování upevňuje černá krytina sedlové střechy, která opticky zatěžuje světlou stavbu a přimyká ji více k pozemku. Podobnou úlohu plní i různé stejně zbarvené kovové prvky jako okapy nebo linie terasového zábradlí. Poměrně netradiční detail představuje dvojice kvádrových komínů umístěných na vrcholcích bočních štítů. Do celkového vyznění domu vnášejí záblesk anglického modernismu, známého třeba z dílny Mackaye Hugha Baillie Scotta (1865–1945). V našem prostředí bychom mohli najít inspiraci v pojizerských stavbách zvaných mačkárny, v nichž se ze skleněných barevných tyčí vyráběly perly, knoflíky a jiné ozdoby.
Dispoziční řešení domu umožňuje v hlavní části prvního nadzemního podlaží dokonalé sepětí interiérů s venkovním prostředím. Funkce kuchyně, jídelny a obývacího pokoje je zde sloučena do společného prostoru. Jeho vzdušnost se dále násobí, jakmile se odsunou celostěnová okna. Prolne se tím dřevěná podlaha se stejným povrchem terasy, přecházející v horní úroveň zahrady. V bočním křídle se nachází ložnice rodičů a hostinský pokoj, které využívají všechny zmíněné poziční výhody, ale rozčlenění jejich průčelí přece jen zaručuje větší intimitu. V horní části domu jsou situovány dětské pokojíky. Ve vnitřním vybavení domu se opakují tmavá kovová zábradlí, ale jeho charakter udávají různě zabarvené variace masivního dřeva. Tento materiál se kromě podlah uplatňuje v konstrukci schodiště, dveří a vestavěného nábytku nebo ve výrazném rámování oken a zrcadel.
Autoři Pavel Hnilička, Ondřej Smetana / Pavel Hnilička Architects+Planners, s. r. o., Spolupráce Jakub Hoffmann.
