Pokud někdo bydlí na Smíchově, Vinohradech, v Podolí, Karlíně či Dejvicích, říká, že bydlí v Praze, možná dokonce v centru. Ale před devadesáti lety by neměl pravdu. Do roku 1920 byla většina současných pražských čtvrtí jen obcemi rozesetými kolem Prahy. Některé mohly užívat městská práva. Prahu tehdy tvořilo pouze šest historických čtvrtí, ke kterým patřila Libeň a Holešovice.
Zákon o Velké Praze přijal parlament, sídlící v Rudolfinu, v roce 1920, ale ještě dva roky trvalo, než vstoupil v platnost.
Zákonodárci byli spokojení, lidé v některých částech už méně. Zejména ve velkých a vzkvétajících čtvrtích, jako Vinohrady a Žižkov. Menší obce zase připojení k Praze vítaly.
„Normálním lidem to bylo jedno. Ale můj dědeček s babičkou byli stále Vinohraďáci a na dopisy nadále hrdě psali Královské Vinohrady,“ vysvětluje autor knihy Město Královské Vinohrady Milan Polák.
Největším problémem spojení bylo, že Pražané platili vyšší daně, činže, poplatky za psa a za vodu. „Život v Praze byl dražší než v okolních obcích,“ podotýká Polák.
Elektrické podniky
Právě Vinohrady měly vše, co jako samostatné město potřebovaly. Vodárnu, elektrárnu i vlastní dopravní podnik. Elektrická dráha Královských Vinohrad provozovala okružní tramvajovou trať Flora – náměstí Míru – Státní opera - Bulhar – Žižkov – Flora.
Dopravní propojení bylo jednou z podmínek vzniku Velké Prahy. „Když vznikla, museli tehdejší Elektrické podniky napojit obce na dopravní síť,“ říká historik a archivář Dopravního podniku Pavel Fojtík.
Už od roku 1919 existoval první projekt propojení celé oblasti hromadnou dopravou. Z různých důvodů, především finančních, to ale nebylo možné udělat hned.
Tramvaje nejdříve zamířily třeba do Dejvic, Nuslí a na Žižkov. V roce 1927 dosáhly tramvajové tratě délky sta kilometrů. „Stalo se tak v Hlubočepích pod Zlíchovským kostelem. Událost tam připomíná malý památník,“ podotýká Fojtík.
V roce 1925 se k tramvajím přidaly i autobusy. První linka jezdila do Vršovic a Záběhlic. Postupně začaly jezdit na Zbraslav, do Modřan či do Kbel.
Obsluha rozlehlé metropole si vyžádala i zavedení nočních linek. Už před první světovou válkou jezdily do půlnoci tramvaje, ale noční autobusy byly novinkou, zvlášť když Praha neměla ani pravidelné autobusové linky.
„První noční linky zřídila Československá pošta, která v noci objížděla své pobočky a začala vozit i cestující,“ vysvětluje Fojtík. Pravidelné noční autobusy zavedla Praha až v roce 1932.
Plyn, voda a kanalizace
Spojené město začalo budovat novou infrastrukturu. V letech 1925 až 1927 pražská obec postavila v Michli největší plynárnu tehdejšího Československa. Patřila k nejmodernějším v Evropě.
Nárůst počtu obyvatel donutil město postavit i novou vodárnu. „V roce 1929 byla spuštěná nová vodárna v Podolí,“ říká ředitel Muzea pražského vodárenství Jiří Jásek.
Snazší to bylo s kanalizací. Praha měla moderní síť odpadů podle plánů anglického inženýra W. H. Lindleyho. „Kanalizační síť byla natolik velkorysá, že se k novým obcím stačilo jen napojit,“ dodává Jásek.
Letiště a architektura
Praha neměla ani letiště. Nejbližší, a to vojenské, bylo v Chebu. Nové vzniklo v Kbelích na sto hektarech nejlepších řepných polí hraběte Ottokara Czernina, bývalého rakousko-uherského ministra zahraničí.
Město se přijetím nového zákona o Velké Praze stalo hlavním městem republiky. Jeho přeměna v centrum nově vzniklého státu s sebou přinášela i mnoho nových úkolů.
Nové státní a zastupitelské úřady, generální ředitelství firem, které se do Prahy stěhovaly z Vídně, potřebovaly reprezentativní sídla. Menší část z požadavků pokrylo obsazení malostranských paláců, odkud se vystěhovala šlechta. Metropoli zažívala stavební horečku.
Nejvíce se stavělo podél Vltavy, jejíž regulací vznikaly nové parcely. Na místech, kde stály jednopatrové domy, začaly vznikat firemní paláce.
První byla Legiobanka postavená na Poříčí podle plánů architekta Josefa Gočára. V meziválečném období se podařilo vybudovat novou moderní nemocnici na Bulovce i komplex sociálních ústavů, takzvané Masarykovy domovy v Krči. Nyní tam sídlí Thomayerova nemocnice. Další urbanistické plány však zůstaly torzem.
