Česká demokracie slaví dvacetiny, ale ještě stále má co dohánět, říkají hlavní aktéři listopadové revoluce ve Zlíně. „Naše země upadá do stále hlubšího politického marasmu. Politici myslí jen na svou moc, a ne na to, že mají spravovat stát ve prospěch občanů. A co teprve náš prezident, který se paktuje s ruskými emisary,“ říká Albert Černý, který strávil tři a půl roku v komunistickém vězení a po revoluci byl poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum.
Zlín? Jako zlý sen
Dalšímu z tehdejších vůdců zlínského Občanského fóra, nakladateli Pavlu Jungmannovi, vadí hlavně poměry ve Zlíně. Dokonce se odmítl zúčastnit besed a dalších akcí, které lidé z magistrátu k výročí připravili. „Užívám si nabyté svobody, ale stav demokracie ve Zlíně je žalostný. Myslím si, že někteří lidé na radnici nedělají dobrou práci. Zavřít nad tím oči a jít s nimi pokrytecky oslavovat? To bych se zpronevěřil všemu, o co jsem se tady dvacet let snažil,“ říká Jungmann.
Vedení města se podle něj často uchyluje ke komunistickým praktikám. „Typickým příkladem je kauza městských částí Želechovice a Kostelec. Radnice je dvacet let zanedbává, a když se občané odváží ozvat, jsou veřejně uráženi a zastrašováni různými kampaněmi placenými z peněz daňových poplatníků,“ shrnuje Jungmann.
Podle listopadového lídra Občanského fóra, zlínského etnografa Karla Pavlištíka, si lidé znamení komunismu dodnes nosí v sobě. „František Bobák zformuloval v listopadu 1989 náš program, jakési symbolické dračí hlavy, které bylo potřeba utnout. Třeba požadavek odstoupení komunistické vlády nebo odstranění sochy Klementa Gottwalda. Všechny hlavy padly, až na poslední. Ta devátá hlava bohužel pořád zůstává v nás. Její jméno je strach, závist, msta a touha po moci,“ říká Pavlištík.
Teď vítězí schopnosti
Historikovi Ivanu Bergmannovi bylo v roce 1989 deset let a chodil do čtvrté třídy. Dnešní dobu hodnotí v mnohém pozitivně. „Dnes má člověk možnost realizovat se kdekoliv na světě. Už nezáleží na rodinném původu nebo členství ve straně, ale čistě na jeho schopnostech. Železná opona zmizela, jsme součástí Evropské unie. Možnost vymanit se z ukřivděného češství je k nezaplacení,“ tvrdí Bergmann.
Věří, že spoustu věcí napraví postupná generační obměna. „Vyrostla už celá generace lidí, která se narodila po roce 1990. Lidí, kteří nepoznali socialismus. Už to stačí, abychom si uvědomili, že je co slavit. I přes to všechno, co se dnes děje,“ říká Bergmann. Listopadová revoluce ve Zlíně začala v divadle
Sametová revoluce začala ve Zlíně na divadelních prknech a skončila přejmenováním města.
Listopadová revoluce v Gottwaldově, jak se tehdy jmenoval Zlín, začala den po brutálním policejním zásahu na pražské Národní třídě. „Text výzvy ke stávce divadelníků jsme dostali v sobotu 18. listopadu telefonicky. Přes nesouhlas tehdejšího ředitele Jaromíra Roštinského jsem ji divákům přečetl. Byli jsme odhodláni nehrát a většina publika to pochopila a odešla. Po naléhání hrstky přespolních jsme ale ještě toho večera hráli,“ vzpomíná herec a pozdější ředitel zlínského divadla Ivan Kalina.
Další den už se představení nekonalo. Diskutovalo se s diváky, herci četli Skácelovy verše. Přestože divadlo obstoupili příslušníci VB, omezili se jen na kontrolu občanek odcházejících diváků. Večer 20. listopadu se už na nádvoří divadla sešly dvě stovky lidí se svíčkami. Natlačili se do divadelního klubu a po třičtvrtěhodinové debatě se přesunuli na náměstí. A pak už se všechno rozjelo.
Fórum po šesti dnech
Od úterý se každé odpoledne na náměstí spontánně scházely stovky lidí, ke stávce se přidali studenti zlínské technologické fakulty. Občanské fórum se ve Zlíně dalo dohromady ve čtvrtek 23. listopadu. Byli v něm tehdejší disidenti Bedřich Koutný, Petr Bartoš, Pavel Jungmann, ale také lidé, kteří hýbali děním ve Zlíně v roce 1968, jako Karel Pavlištík, František Bobák nebo Miroslav Zikmund.
„Všichni jsme chodili do zaměstnání a Občanské fórum jsme dělali až po pracovní době, odpoledne a večer. Kdo přišel a měl odvahu se toho zúčastnit, ten se zařadil. Nebyly mobily, faxy ani maily. Dnes si málokdo dovede představit, jak to mohlo fungovat. Noviny, rozhlas a televizi ovládal režim. Ověřené informace a dokumenty z Prahy museli mezi lidi rozvážet osobně poslové,“ říká Karel Pavlištík.
Nejproslulejší zlínský disident a mluvčí Charty 77 Stanislav Devátý do tehdejších událostí zasáhnout nemohl. V létě byl odsouzen a před vězením utekl do Polska, odkud se vrátil až v prosinci 1989.
Aktivisté Občanského fóra i divadelníci mluvili na náměstí a podnikali „spanilé jízdy“ po kraji. Chodili do továren, škol, mezi zemědělce a burcovali lidi.
Obušky esenbáků
Podle tehdejších aktivistů to nebyla žádná idyla. Komunistická policie totiž byla v pohotovosti. Ivana Kalinu odvezli k výslechu. „Ještě víc to ale odnesli kluci z naší divadelní malírny, které policajti zatkli a zmlátili, když vylepovali plakáty. Tehdy jsme dostali strach,“ vzpomíná herec Rostislav Marek.
A „na stráži“ nebyla jen policie. Tisíce fanatických komunistů byly v ozbrojených jednotkách Lidových milicí, generálové komunistické armády se chystali na lidi poslat tisíce vojáků i s tanky. „Hrozba krveprolití byla reálná. Lidové milice měly na zimním stadionu připraven k zásahu celý arzenál včetně těžkých zbraní,“ upozorňuje Pavlištík.
Největší demonstraci Zlín zažil při generální stávce 27. listopadu, kdy desítky tisíc lidí zaplnily náměstí i okolní ulice. Něco podobného se už opakovalo jen jednou – 16. prosince, když do města přijel z Kanady Tomáš Baťa junior.
Komunisté pod tlakem postupně opouštěli své posty. Ve městě i v celé zemi. Otevřely se hranice. Před Vánocemi roku 1989 vyrazily tisíce Zlíňanů poprvé na Západ, do Vídně jezdily autobusy v celých kolonách.
Na Silvestra 1989 měli obyvatelé města o důvod víc k oslavám než jinde. Od 1. ledna 1990 totiž zmizelo po čtyřiceti letech z názvu města jméno prvního komunistického prezidenta Gottwalda a Zlín se stal opět Zlínem. O pár týdnů později osiřel i podstavec pod Gottwaldovou sochou v centru města.
