50 odstínů šedi: Praha za socialismu bez turistů, reklamy a barev
Představte si Prahu bez davů turistů, bez blikajících reklam a bez barev. Tak vypadalo hlavní město Československa v 80. letech minulého století. Fotografie z té doby zachycují město, které je dnes k nepoznání.
Jindřišská ulice, spojující Václavské a Senovážné náměstí, si zachovala svůj charakter, i když tramvaje dnes jezdí pod jinými čísly. Karlův most byl tehdy místem pro místní obyvatele, nikoli pro turisty. Děti si hrály v Rytířské ulici, což je dnes téměř nepředstavitelné.
Staronová synagoga měla zanedbanou fasádu a interiér, který dnes prošel důkladnou rekonstrukcí. Na Václavském náměstí dominovaly nápisy jako „Se Sovětským svazem na věčné časy“, které dnes nahradily moderní reklamy. Národní muzeum bylo v té době bez současné důstojné opravy.
Československo v 80. letech
Osmá dekáda socialistického Československa byla obdobím stagnace a udržování statu quo. Většina struktur společnosti byla rigidní, ideologicky sevřená a neschopná reagovat na měnící se svět. Zatímco Západ zažíval vlnu technologického rozvoje a kulturních změn, zdejší realita byla poznamenaná šedí kompromisů. Husákovský normalizační režim neprojevoval sebemenší snahu o liberalizaci – naopak, prioritou bylo udržet klid za každou cenu, i kdyby měl být vykoupený rezignací na jakýkoli pohyb vpřed. Neformální motto „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ přesně vystihovalo ducha doby.
Ekonomicky se země potýkala s čím dál výraznějšími problémy. Přestože centrálně plánovaný systém na papíře zajišťoval stabilitu, v praxi znamenal chronické nedostatky – od banánů přes pračky až po kvalitní stavební materiál. Šedá zóna byla přítomná v každodenním životě – neoficiální opravy, kutilství, vedlejšáky. Lidé se naučili přežívat v systému, který oficiálně fungoval, ale prakticky skřípal na všech úrovních. Rozdíl mezi tím, co se říkalo, a tím, co se dělo, byl jedním z hlavních rysů tehdejší mentality.
Společnost byla do značné míry uzavřená a udržovaná ve stavu opatrného mlčení. Všichni „věděli, jak to chodí“, ale málokdo měl sílu nebo chuť s tím něco dělat – s výjimkou disentu, který v 80. letech zesílil, i když stále čelil tvrdým represím. Zároveň však v lidech sílila vnitřní únava, apatie a skrytá frustrace. I díky tomu pak sametová revoluce přišla v pravý čas – jako tiché, ale jasné „už dost“. Rok 1989 byl vyústěním dlouhého čekání na okamžik, kdy se konečně něco pohne.
Podívejte se na více než 50 fotek socialistické Prahy
Fotogalerie původně vyšla na webu Reflex.cz
