Cizinci do Čech přicházejí za prací, láskou nebo se tu už narodili. Jazykové začátky pro ně nebývají jednoduché.
Jak se žije v Jindřichově Hradci Holanďanovi, Italce a osmnáctiletému mladíkovi, jehož rodiči jsou Vietnamec a Slovenka?
1. Engelbertus Blaas
Engelbertus Gerrit Jan Maria Blaas. Toto jméno má v pase napsané osmačtyřicetiletý Holanďan, který do České republiky přijel původně jen pomáhat kamarádovi s rekonstrukcí statku v Popelíně. To bylo před čtyřmi lety. Nyní se už se svou českou přítelkyní stará o statek v Roseči.
Jazykové začátky ale pro Blaase nebyly jednoduché. Pomohli lidé v Popelíně, kteří mluvili německy a anglicky.
„Česky jsme tehdy neuměli s kamarádem ani slovo. Abychom se domluvili, používali jsme tedy ruce i nohy,“ vypráví Bert Blaas.
Aby se naučil česky, chodil každý pátek do hospody. „První slova, která jsem se tam naučil, bylo ty vole,“ směje se.
Moc toho nevěděl ani o Česku. Svou neznalostí občas známé pobavil. „V hospodě jsem se kamarádů třeba zeptal: Má Česko kolonie? Smáli se. Odpověděli, že Česko nemá žádné kolonie. Ono samo bylo dříve kolonií,“ líčí.
Začátkem roku 2006 se seznámil se svou současnou partnerkou Bohunkou Bérovou. Díky ní se naučil další slova jako „zmrzlina“ a „kava irsku“. Bohunka uměla trochu anglicky. K dorozumění používali ruce nohy a kreslili si na lístečky.
V létě přestal pracovat Bert u holandské firmy, která v Hradci zajišťovala servis mobilů. Naplno se začal se svou přítelkyní věnovat pořádání programů pro veřejnost na svém statku, který nazvali Houbový park.
V Čechách by chtěl Bert Blaas zůstat natrvalo. Už tady bydlí i jeho rodiče. Velice si zamiloval zdejší krajinu a příjemné lidi, kteří tady žijí. Myslí si, že Češi k sobě mají, na rozdíl od Holanďanů, větší respekt.
2. Bernarda Kopřivová
Na rozdíl od Berta Blaase mluví Bernarda Kopřivová perfektně česky. Kdo ji nezná, řekl by, že podle přízvuku pochází odněkud z Moravy.
Do Československa přišla v roce 1945 z italského Terstu. Tehdy se jako dvacetiletá zamilovala v Itálii do slovenského vojáka. „Mluvil perfektně italsky, nasliboval mi hory doly. Vzali jsme se a odjeli na Slovensko. Tvrdil, že se tam podíváme a brzy se vrátíme,“ vzpomíná Kopřivová.
Všechno ale bylo jinak. Žili v nuzném domku v horách, kde celá rodina včetně rodičů a švagra s manželkou spala v jedné místnosti. Kopřivová navíc zjistila, že na jejího manžela dva roky čekala jiná žena, se kterou měl holčičku.
„Byl to šok. Byla jsem mladá a nezkušená. Ani mě nenapadlo, že by mi mohl lhát,“ říká čtyřiaosmdesátiletá žena.
Do Itálie se ve složité poválečné době vrátit nemohla, a tak se nakonec s manželem, který byl voják z povolání, přestěhovala do Prachatic.
„Dělala jsem v oplatkárně. Něco málo jsem rozuměla, protože v okolí Terstu se mluvilo hodně slovinsky. Víc česky jsem se naučila, až když děti začaly chodit do školy,“ vypráví.
Situace se moc nezlepšila ani v Čechách. Manžela zavřeli do vězení jako politicky nespolehlivého. Když ho po třech letech pustili, utekl s jinou ženou. Kopřivová zůstala s malým synkem sama. Štěstí se na ni usmálo až potom, když se do stejného domu nastěhoval její současný manžel Miloslav Kopřiva. Společně vychovali čtyři dcery a po čase se rozhodli žít v Jindřichově Hradci, odkud Miloslav Kopřiva pochází.
Během svého života se Kopřivová podívala do Itálie ještě několikrát. Říká, že v Čechách jí toho hodně chybělo. „Nemohla jsem si zvyknout na jiný denní režim, jídlo a ze začátku mi tu byla zima. Ale byla jsem mladá a brzy jsem se přizpůsobila,“ dodává Italka, která svoje děti nikdy italsky neučila.
3. Lukáš Le
Rodný jazyk svého otce neumí ani osmnáctiletý jindřichohradecký gymnazista Lukáš Le. I když je tatínek Vietnamec a maminka je původem ze Slovenska, doma všichni mluví česky.
„Pár slov vietnamsky samozřejmě umím. Třeba napočítat do pěti. Taťka neměl čas nás učit,“ říká Lukáš Le, který má ještě dvě mladší sestry.
Asijská jídla v jejich domácnosti převažují i během roku a Lukášova maminka se je naučila vařit bez problémů. Tradiční české knedlíky moc často nejedí. „Kdybych neměl každý den rýži, tak mám hlad,“ tvrdí student čtvrtého ročníku.
Příští rok po maturitě se chystá studovat v Českých Budějovicích obor zdravotnický záchranář. „Naši mě podporují, taťka chtěl být původně doktor,“ vysvětluje.
Rodná země jeho otce Lukáše zajímá. „Chtěl bych se tam jednou podívat,“ uzavírá.
