Archeologie mě učí, jak jsou věci pomíjivé, říká Zuzana Thomová | E15.cz

Archeologie mě učí, jak jsou věci pomíjivé, říká Zuzana Thomová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Když před lety odešel Juraj Thoma do funkce na radnici, vystřídala ho v muzeu jeho žena. Mají stejnou profesi.

Při archeologickém průzkumu okolí katedrály prošly rukama Zuzany Thomové i ostatky ctihodných českobudějovických měšťanů. „Doufám, že mě nikdo z nich nebude chodit strašit,“ říká čtyřiačtyřicetiletá manželka primátora, která se celý život zabývá historií.

Dlouhodobě vás zajímá vše, co souvisí se smrtí a posledními věcmi člověka. Není to až posedlost?

Ono už samotné rozhodnutí naplno se věnovat archeologii se dá nazvat posedlostí. Vystudovala jsem ji na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1992 a od té doby mám pořád co zkoumat. Jsem zaměřená na středověk a poslední dobou i na novověk. Pohřebiště jsou důležitým zdrojem informací, ať už v Budějovicích, nebo třeba ve Vyšším Brodě.

Průzkum tamní hrobky vás hodně proslavil.

Bylo to vděčné téma, protože Rožmberkové jsou významní a o způsobu jejich pohřbení kolovaly úplné legendy. Nejintenzivnější pocit, že jsme našli poklad, jsem ale zažila jinde – při objevu zbytků románského kostela v Zátoni. Takových staveb se v jižních Čechách dochovalo strašně málo.

Původně jste chtěla být baletkou. Jak jste přešla k archeologii?

Balet byl jen takový holčičí sen, i když jsem se mu věnovala dlouho. Už v páté třídě jsem ale začala mít víc a víc ráda historii. Hodně mě ovlivnila dějepisářka v Základní škole Baarova Jitka Vašková. Po gymnáziu mě ale na vysokou nevzali, chyběl mi správný původ i konexe. Tři roky jsem pracovala v nemocnici a napočtvrté to vyšlo na ministerské odvolání.

Zdá se, že vše zlé je k něčemu dobré. Našla jste mezi spolužáky životní lásku.

Bylo nás v ročníku osm, Juraj byl jedním ze šesti kluků. Oba jsme měli stejné zaměření na středověk. Už od druhého ročníku jsme spolu bydleli na koleji, ale svatba byla až po škole v roce 1993. Byť nás naši profesoři přesvědčovali, ať se vezmeme dřív, protože po rozdělení Československa hrozilo, že Juraje odsunou na Slovensko.

On pochází z Nitry, vy z Pelhřimova. Jak jste se ocitli v Budějovicích?

Já jsem tu žila od svých dvou let, po škole ale rozhodlo hlavně to, že jsme tady oba dostali práci v Památkovém ústavu. Nicméně Slovensko mi není vzdálené, protože moje babička byla Maďarka z Košic.

Kam se vracíte nejradši?

Oba jsme velcí budějovičtí patrioti, líbí se nám i okolí města. Rádi ho projíždíme na kole, Juraj má rád třeba trasu do Holašovic. Vracíme se na Vysočinu, kousek od mého rodiště. Pět let jsme v klášteře v Želivě dělali archeologický výzkum a přitom se hodně blízce seznámili s panem opatem Tajovským. Stal se naším rodinným přítelem, dokonce nás pak oddával a účastnil se naší svatby.

Jak vás ovlivnil?

Byl to skvělý člověk s obrovskými zkušenostmi, uměl vyprávět a měl co. Ovlivnil mě hlavně v náhledu na víru. Můžu o sobě říci, že jsem věřící, byť přiznávám, že do kostela chodím spíš za archeologií než na mši.

Jaká další setkání na vás nejvíc zapůsobila?

Kvůli tomu, že se můj muž stal primátorem, se mi život ani moc nezměnil – ovšem až na jednu věc, a to velmi příjemnou. Potkám spoustu lidí, k nimž bych se za normálních okolností nedostala. To je pro mě opravdu přínos. Politika je prostá emocí, ale i v ní se mohou lidé kamarádit, což dokazuje třeba náš vztah s rodinou europoslance Zahradila. A například nedávno mě neobyčejně zaujala velvyslankyně Peru, která byla v Českých Budějovicích na návštěvě a pak nás pozvala do Prahy na bienále malířů zemí Latinské Ameriky. Díky tomu, že aspoň trochu ovládám španělštinu, jsme si povídaly, a mám dojem, že by mohlo vzniknout velké přátelství.

Proč se učíte zrovna španělsky?

Souvisí to s archeologií, kterou jsem si kdysi vybrala hlavně kvůli indiánům a Mayům. Zajímají mě jejich památky, proto jsme se vydali do Střední Ameriky a projeli lokality, které se vážou k mayským památkám. Poprvé s cestovní kanceláří a pak jsme se tam ještě třikrát sami vrátili. V San Salvadoru jsme se v muzeu seznámili s kolegy, mimo jiné jsme tam našli člověka jménem Miguel Cruz, který kdysi na Biskupském gymnáziu v Budějovicích vyučoval španělštinu. Letos nám ta cesta nevyšla, ale zase bych se tam ráda vrátila.

V čem spatřujete hlavní kouzlo archeologie?

Je napínavá a učí mě dívat se na běžný život jinak. Při výzkumu velkého pohřebiště u kostela svatého Mikuláše mi procházely rukama kosti lidí, kteří tu žili od třináctého do poloviny osmnáctého století. Na tom místě pohřbívali významné měšťany, kteří město ovlivňovali. V těch chvílích si člověk říká, jak je vše pomíjivé, že každý jsme smrtelný a je třeba prožít život co nejlépe.

Když zkoumáte pohřebiště, nemáte obavu, že rušíte klid mrtvých?

Vždycky se chovám pietně, třeba ostatky od svatého Mikuláše jsme po prozkoumání pohřbili do hromadného hrobu a povolali k tomu i kněze. Věřím tedy, že mě nebožtíci nebudou chodit strašit.

To zní trochu jako černý humor. Čemu se zasmějete?

Mám ráda Saturnina a tetu Kateřinu, z filmů například ty s Funésem nebo český film Bílá paní. Když si chci odpočinout, pustím si Troškovy Slunce, sena… Smysl pro humor je nutný. K Vánocům jsem Jurajovi nechala zarámovat karikaturu z titulní stránky Sedmičky o tom, jak se vrací na radnici. Líbilo se mi, že si je na obrázku podobný, a navíc ho vezl velmi sympatický kůň. Dárek měl úspěch, pověsil si ho doma v pracovně.

Jak zná svého manžela?

Jak si nejlépe odpočine?

Na kole a u knížky.
(On: Rád jezdím na kole i delší trasy. Podél Vltavy nebo do Holašovic.)

Co nejraději nosí?

Něco pohodlného.
(On: Strašně nerad nakupuju oblečení, což je v případě obleků problém. Pak nejraději vybírám kravatu, ta se nemusí zkoušet.)

Jakou hudbu rád poslouchá?

Vážnou, jazz, reggae.
(On: Bob Marley, Miles Davis nebo staré písničky Karla Gotta.)

Oblíbené jídlo?

Všechno sladké a hovězí maso, nejlépe upravené jako steak.
(On: Těstoviny z italské kuchyně, sladká jídla a maso, nejradši hovězí.)

Kam by se chtěl podívat?

Určitě na Jamaiku, kde Ian Fleming napsal Jamese Bonda.
(On: Rád cestuju po Česku nebo po zemích, které mají moře a neznají zimu.)

Čeho si na mě cení?

Upřímnosti a otevřenosti.
(On: Je velká bojovnice, obzvláště když jde o různé nespravedlnosti. Pak určitě inteligence a velkého nadhledu.)

Čím ho spolehlivě naštvu?

Poslechem hlasité hudby.
(On: Skoro ničím. Možná nedochvilností nebo tím, že mi uklízí věci, které potom nemůžu najít.)

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.