Za jízdy mi vzplálo auto. „Uslyšel lupnutí a pak zpozoroval, že vozidlo vepředu hoří. Pravděpodobná příčina: závada na palivovém systému,“ objevilo se později v protokolu. (Zajímavé je, že když jsem uslyšel to lupnutí, tak mě napadlo, že jsem píchnul a budu muset vyměňovat kolo, což mě na malou chvíli strašně otrávilo.)
Zastavil jsem a vystoupil. Auto se rozhořelo a mě napadly dvě věci:
1) Možná to vybuchne.
2) Nebudu muset vyměňovat kolo.
Někdo zavolal hasiče, já ne, protože můj mobil se právě griloval v autě. Přijeli fakt rychle. Když mi hoří auto, nebývám moc pohotový, takže ve chvíli, kdy z cisterny seskočil první hasič a zeptal se, jestli je někdo v autě, řekl jsem, že tam mám tašku. „Benzín, nafta nebo plyn?“ ptal se dál hasič. „Natural 95,“ odpověděl jsem opět mírně imbecilně.
Když hasiči oheň uhasili, přijeli policisté. Jeden z nich se zeptal: „Všechno v pořádku?“ Podíval jsem se na auto a připadla mi ta otázka trochu zvláštní. Ale nakonec jsem musel uznat, že má vlastně pravdu, a řekl: „Jo.“
Přijela odtahovka a mě se ujal vyšetřovatel požárů. Byl to frajer. Po cestě na vrakoviště jsme dobře pokecali o tom, jak „ty benzíňáky dobře hoří“. Na vrakovišti jsem dostal igelitku („Jestli z toho auta ještě něco chcete.“). Sepsali jsme protokol a zavtipkovali.
Vyšetřovatel požárů mi dokonce půjčil peníze a hodil mě na autobus. Když jsem vystupoval, málem jsem si u něj v autě zapomněl tu igelitku s tím, co mi zbylo (ohořelá espézetka, výstražný trojúhelník a náhradní žárovky do světel).
„To jsem si nemyslel, že si povezu auto domů v igelitce,“ řekl jsem.
Usmál se. „Buďte rád, že v tý igelitce nejste vy.“