Drsná, ale nádherná země, která stojí za návštěvu. Tak hodnotí Milan Moravec práci v Iráku. V začátcích však potřeboval dva roky příprav a tvrdého vyjednávání, aby s českými kolegy přesvědčil Iráčany ke stavbě přehrady na povrchovou vodu uprostřed pouště.
„Připadal jsem si jako v laciném americkém filmu. S kolegou jsme hráli hru na hodného a zlého,“ vzpomíná čtyřiatřicetiletý stavař na jednání s místními firmami. Velkou výhodu získali Češi díky tomu, že Moravcův kolega měl úplně bílé vlasy. Staří lidé se tady totiž těší velkému respektu.
Vzhledem k malé znalosti technologií bylo obtížné Iráčany o kvalitě projektu přesvědčit. Nejtvrdší jednání ale začalo při dohadování o ceně. „Jsou v tom neuvěřitelně silní. Představte si, že máte zdravotní problémy, je pětapadesát stupňů ve stínu a ještě se u vyjednávání střídá několik lidí,“ vypráví Moravec.
Navštívil Eufrat i Tigris
Moravec si předem pečlivě nastudoval místní zvyky a historii. To se ukázalo jako velké plus. Zájem o místní kulturu Iráčané oceňují. A teprve když navštívil krajinu mezi slavnými řekami Eufrat a Tigris, dokázal pochopit i Epos o Gilgamešovi. Školní četbu, kterou by jinak odložil bez povšimnutí.
Nakonec našly obě strany společnou řeč. Přehrada, která dokáže zadržet 4,4 milionů kubíků vody, bude hotová v polovině příštího roku. „Než jsem odjížděl, všichni mě varovali, že Iráčané nedrží slovo, okradou vás a není tu bezpečno. Opak je pravdou. Na čem jsme se domluvili, to platilo a v oblasti, kde jsme se pohybovali, jsme se cítili bezpečně,“ míní Moravec.
Vyvrací také mýtus o nepřátelském chování. Na cizince reagují místní lidé pozitivně. Turisté přinášejí do zaostalé oblasti zkušenosti, ale také oživují místní cestovní ruch. Špatné zkušenosti mají Iráčané jen s Američany. „Chovají se k místním lidem arogantně, nerespektují jejich zvyky,“ vysvětluje Moravec.
Na svých pracovních cestách měl možnost poznat i život obyčejných lidí ve městě Kifri, které leží na půl cesty mezi Kirkukem a Bagdádem. Místní průvodce bral stavaře nejen do restaurací, ale i do domů. To je bráno jako projev velké důvěry. Iráčané totiž nemají kamarády. Žijí v rámci rodiny, která má 200 až 300 členů.
„Když jsme byli v rodině na návštěvě, tak se na nás chodili lidé dívat. Byli zvědaví, ale zároveň nám tím prokazovali úctu,“ líčí Moravec a dodává, že přivedli dokonce hlavu celého klanu. Tento člen rodiny rozhoduje o všech sporných věcech a má právo veta.
Svatba trvala sedm dní
Moravec se může pochlubit i nevšedním zážitkem. Zúčastnil se pravé irácké svatby. Původně si myslel, že jde o nějakou demonstraci. Na sedmidenní slavnosti se totiž sešlo osm stovek lidí. „Synovi vybírá nevěstu maminka, prý protože zná svého syna nejlépe. Věno nedává nevěsta, ale naopak ženich nevěstě platí zlatem,“ přibližuje.
Na oslavě zažil i to, co zná většina Čechů jen z Hrabalovy knížky Obsluhoval jsem anglického krále. Tři dny hostitelé opékali velblouda plněného beranem, kozou a další náplní. Popíjel se čaj, velmi sladká káva a alkohol.
Severní část Iráku není podle Moravce tak přísně muslimská jako jih země. „Neváhal bych tam jet na dovolenou,“ uzavírá.
