Bachaři chtěli, abych se za ně modlil

Invalidní vozík, nemoc, stáří ani bolestné vzpomínky na dlouhá léta ve vězení a uranových dolech nejsou žádnou překážkou, aby člověk nemohl lidem ve svém okolí rozdávat pozitivní energii po hrstech. O tom své okolí denně přesvědčuje devadesátiletý katolický kněz Václav Divíšek. „Díky své optimistické povaze jsem dokázal vyjít i s krutými bachaři v komunistických lágrech. Nevím čím, ale vždycky jsem je dokázal získat na svoji stranu,“ říká kněz, který už dlouhá léta kvůli nemoci kloubů zůstává pouze na vozíku.

Vyprávění o svých životních osudech prokládá podrobnými detaily. Paměť jeho vysoký věk nijak nepoznamenal. „Já si hůře pamatuju, co jsem dneska snídal, ale z padesátých let vím všechno,“ vysvětluje s úsměvem.

Mezi kněze díky nemoci

Pravdou je, že jeho životní osudy by vydaly na román. Už jeho cesta ke kněžství měla zajímavý vývoj. „Byl jsem jedináček a tatínek chtěl, abych jednou převzal hospodářství. Ale ještě když jsem byl malý, tak jsem vážně onemocněl. Doktor řekl rodičům, aby se smířili s tím, že do rána umřu. Maminka se modlila, abych přežil, a slíbila Pánu Bohu, že mne pošle do kněžského semináře. Tatínek zase, že když se uzdravím, tak bude chodit každý rok pěšky na Svatou horu, což bylo asi třicet kilometrů. Přežil jsem a oba nakonec své sliby dodrželi,“ popisuje Divíšek.

Kněžské roucho poprvé oblékl krátce před koncem druhé světové války. „Studium jsem zvládl, dokonce jsem seděl v jedné lavici s pozdějším arcibiskupem Otčenáškem. Chvíli jsem působil v Hostivicích u Prahy, pak mne ale poprosili, zda bych nešel do pohraničí. A tak jsem zamířil do Nýřan u Plzně,“ vzpomíná kněz.

Boj s komunismem

Tam začaly jeho mnohaleté útrapy s komunistickým režimem. „Žilo tam hodně Němců, kterým jsem sloužil mše v češtině. Pak si toho všimnul nějaký novinář a v plzeňské Pravdě vyšel článek s názvem Smutné Vánoce v Nýřanech, kde autor popisoval, jak byl kostel plný lidí se žlutými páskami na rukou a kázal jim český farář v němčině,“ líčí Divíšek.

Od té doby měl problémy. „Říkal jsem jim, že klidně budu kázat i pro černochy, že Bůh barvu ani národnosti nerozlišuje. Pak jsem ještě otevřeně zkritizoval, že popravě pražského primátora Ficnera přihlížely děti, a bylo. Nesměl jsem volit a z Nýřan jsem musel odejít,“ říká kněz.
Možná nejlepší léta prožil ve Starém Poli, kde jeho mše hojně navštěvovali Slováci, přistěhovalci z Vysočiny, a hlavně spousta malých dětí.

„Měl jsem tam pětadvacet ministrantů. Ale to se samozřejmě komunistům zase nelíbilo. Jednou mi pak jeden z farníků, pan Hass, nabízel, že mne převeze za hranice. Po poradě se starším knězem jsem to odmítl. Ve zpovědnici mi řekl, že by to nebylo příliš statečné. Měl pravdu,“ myslí si Divíšek. Hned druhý den jej zatkli, následovaly výslechy a posléze soud. Rozsudek byl krutý – za velezradu a špionáž dvanáct let. „Špionáž měla spočívat v tom, že jsem na mších četl pastýřské listy arcibiskupa Berana. To se nesmělo,“ říká kněz.

Horník v dole

Dva roky strávil Divíšek na Mírově, pak jej bachaři převezli do uranových dolů v Ostrově nad Ohří. Než mu v roce 1960 pomohla na svobodu amnestie, stačil ještě nějakou dobu drát peří ve věznici Kartouzy a dobývat černé uhlí v hlubinném dole Nejedlý u Svatoňovic. „V dolech jsem se potkal se známým knězem Antonínem Huvarem, kterého komunistický režim postihl ještě mnohem více než mě. Nebyla to příjemná doba. Bachařům jsem ale vždycky říkal, že je to podobné jako v Calderonově hře Velké divadlo světa. V ní má každý na světě od Boha svěřenou určitou roli. Vy roli bachaře, říkal jsem jim, já roli vězně. Přijal jsem tu roli s pokorou. A oni mne nijak netrápili, jen mi říkali, ať se za ně modlím. Jestli to pomohlo, nevím,“ vzpomíná Divíšek. Po amnestii nedostal státní souhlas k duchovní službě. Pracoval mezi zedníky a jezdil se skupinou vodařů, kteří s maringotkou cestovali při vrtání a měření studní po celých Čechách.

Na faru se mohl vrátit až za Dubčeka, kdy mu vymazali zbytek trestu. Za pozdější normalizace mu opět hrozilo odebrání státního souhlasu, ale protože už měl vážné problémy se zdravím a bylo jasné, že průmyslu nijak nepomůže, souhlas mu ponechali a poslali jej na zdevastovanou faru do Smečna u Kladna.

Příchod na Moravu

Na Moravu se dostal na sklonku osmdesátých let, když jej pozval do Luhačovic kněz, s nímž se kdysi seznámil v komunistickém vězení. „Tam jsem zase začal pomáhat ve farnosti. Bylo to nádherné. Jako kněz ve vlastní farnosti jsem začal působit ve Štípě a poté v Lukově až po revoluci, v roce 1990,“ říká kněz.

Do historie farníků v Lukově se zapsal nesmazatelným písmem. Vydatně se zasadil o opravu fary i kostela, ve Velíkové postavil malou kapli. Paradoxně ani po převratu jeho trable s komunisty neskončily. „Velíkovští komunisté mi poslali dopis, abych se ve svých kázáních zdržel zlostných výlevů vůči bývalému režimu,“ říká dnes s úsměvem kněz.
Pokračující nemoc kloubů jej posadila na invalidní vozík. Ani ten mu však dnes nebrání, aby lidi ve svém okolí dokázal potěšit.

Nikdy nechybí na nedělní mši, zbytek času tráví na faře ve společnosti řádové sestry Benedikty, která mu pomáhá už dlouhých dvacet let. „Teď se chystám na výlet do Lurd. Pojedeme autem do Prahy a pak letadlem do Francie. Už se moc těším,“ dodává Václav Divíšek.