Z malé vesnice u Liberce dělá pupek Evropy, křísí staré tradice a láká lidi na unikáty. Martina Chaloupku z Kryštofova Údolí znají všichni místní i nemístní. Do „Kryštofáče“ totiž míří ročně davy turistů. A skoro každý rok jim přibude další atrakce. Letos například to byla barokní márnice. Vymalovaná, vyčištěná, s kopiemi obrazů Tance smrti a původními márami. Jen si lehnout.
„Můj táta tvrdil, že každý člověk by si měl postavit nádraží, odkud odjede. Tak tohle je to moje. I když odjíždět se mi zatím nechce,“ přiznává třiašedesátiletý Chaloupka.
Márnice mu bylo líto, chátrala u překrásně opraveného dřevěného kostela, tak vybral konto, pozval známé řemeslníky a manželku, a už to jelo. „Okolí na mě koukalo dost nechápavě, ale to kouká vždycky, když s něčím přijdu. Nakonec je ukecám, anebo je nechám, aby na to přišli sami. Jako s tou trafačkou,“dodává.
Na mysli má bývalou trafostanici uprostřed vsi, se kterou si místní nevěděli rady. Zbourat by ji stálo moc peněz. Tak se přihlásil Chaloupka. „Prodejte mi ji, já z ní udělám orloj. Budeme třetí v republice po Praze a Olomouci,“ navrhl. A byl mazec. „Říkali, že jsem šílenec. Nakonec se ale rozneslo, že jsem měl infarkt, tak mi ji prodali. Jenže mě vzkřísili a šel jsem na to,“ líčí Chaloupka. A za rok bylo hotovo. Orloj se slunečními hodinami, s dřevěnými pochodujícími svatými od sochaře Václava Plechatého a hodinovým srdcem od mechanika Jiřího Otmara je dnes pýchou obce.
Vracíme se po spirále času a míříme k Jírovu betlému na návsi. Betlémy jsou prvním, do čeho se Chaloupka dal. „Kryštofák“ je známá betlémářská ves. Betlém byl v každé chalupě, v kostele i v hospodě. „Lidé se sem o Vánocích sjížděli. Okoukli betlém, dostali punč a dali sedlákům do kasičky,“ vypráví Chaloupka.
Otevřel muzeum betlémů v bývalé místní škole a o jeden zbrusu nový se postaral. Přemluvil slavného sochaře Josefa Jíru, aby „Kryštofáči“ vyrobil venkovní betlém v nadživotní velikosti. „Udělal ho úplně nebetlémářský, pojal to jako triptych, v centru je svatá rodina, na levém křídle Herodes a na pravém útěk do Egypta. Lidem z Malé Skály, kde Jíra žil, se to tak líbilo, že ho ukecali, aby jim udělal taky jeden. My jsme ale byli první,“ dodává s pýchou.
A jeho nejnovější nápady? Muzeum Vánoc a starých hraček. A ještě něco. „Jestli je Brusel hlavním městem Evropy, je Kryštofáč jeho hlavní vesnicí, a když Brusel má kašnu s čurajícím chlapečkem, Kryštofáči by slušela kašna s čurajícím Voříškem,“ zasní se. A bude to tak.
Někdy si připadá jako Jekyll a Hyde – jeden úředník a manažer, druhý vandrák, snílek a romantik. Marek Řeháček vedl až do konce listopadu liberecký magistrát se stovkami úředníků.
Úředník i tulák
Řadě podřízených pil krev, protože zrušil neúřední dny, chtěl, aby pracovali i v sobotu, udělal skleněné přepážky, aby na ně bylo na všechny vidět a zavedl elektronické karty, aby každý věděl, jestli v práci jsou nebo nejsou. Ale taky postavil nový magistrát ze staré knihovny a zachoval pro Liberec tři historické domy v centru, bral se o záchranu libereckých lázní císaře Františka Josefa a opravu Liebiegovy vily. Zasloužil se o návrat německého rytíře Rolanda na špičku radnice. Tedy jen jeho kopie, originál zůstal v muzeu, stejně jako socha Neptuna, jejíž kopie zdobí od léta kašnu před radnicí. „Nebyla to jen moje zásluha. Měl jsem kolem sebe šikovné lidi, kteří se zapálili pro moje někdy dost ulítlé nápady,“ tvrdí Řeháček. A mockrát slyšel, že je blázen. „Nejšílenější nápad byl nový magistrát. Vybourali jsme ho a zevnitř postavili znovu, a ty šachy s úředníky. Byli v pěti budovách po městě, několikrát se stěhovali a všechno za chodu. Dnes nevím, jestli bych do takové monsterakce šel. Ale tehdy jsem byl mladý, dokonce nejmladší magistrátní tajemník v republice. Když jsem nastupoval, bylo mi sedmadvacet,“ přiznává. Poprvé se nescházíme v kanceláři, ale v kuchyni u Řeháčkových u sálajících kamen. „Mám teď konečně čas. Měním místo. A právě jsem dodělal svoji poslední knihu o historii Lidových sadů. Vznikala ale šíleně. Tak dlouho jsem nasával atmosféru, až jsem prošvihl všechny termíny. Za tři neděle byla napsaná. Zase jsem svítil dlouho do noci a po ránu se zdravil s důchodkyněmi, co venčily psy,“ popisuje Řeháček. „Liďáky“ jsou jeho pětadvacátou knihou, kterou buď napsal, nebo se na ní významně podílel. Dokončuje knížku o Lužických horách, ale v hlavě už má další. Bude jiná. Vandrácká. „Už od roku 2005 chodíme na přelomu dubna a května s libereckým fotografem Honzou Pikousem po Čechách. S báglem a pěšky jako kdysi krajánci, až na to, že si nevyděláváme na jídlo sekáním dříví, ale v hospodě si dáme řízek,“ vypráví Řeháček. Inspirovala je stará hřebenovka z Chebu na Praděd. A když už byli na Pradědu, řekli si, že ji protáhnou kolem celé republiky. „Jedeme vlakem tam, kde jsme skončili, a pokračujeme, spíme ve stanu, kam dojdeme, tam dojdeme a jen držíme směr. Vloni jsme dorazili do Slavonic, to je kousek od Telče. Letos se chystáme udělat Šumavu a vrátit se zpátky do Chebu. Nechodíme po památkách ale po krajině, vesnicích a hospodách a povídáme si s lidmi, a o tom bude ta kniha,“ líčí Řeháček.
Babyloňan z Liberce
Když se začátkem devadesátých let minulého století vrátil Liberečan Miloš Vajner do města svých studií a přivezl s sebou první hrací automaty, dívali se na něj s podezřením a mnozí s nevraživostí. Tahá sem hazard a bůh ví, co ještě.
Když koupil první prázdnou textilku a prohlásil, že z ní udělá největší centrum zábavy ve střední Evropě, ťukali si lidé na čelo. V Liberci, jo? Kdo tam bude jezdit? Pěkná blbost. Po jedenácti letech je Babylon stejným fenoménem pro Liberec jako Ještěd. Liberecký Babyloňan, napůl člověk, napůl opice je úplně všude a na Googlu vyskočí hned mezi babylonskou věží a starověkými Asyřany.
„Hodně jsem coural po světě a viděl jsem, co všechno jde. Jen musí být člověk dost umíněnej, musí umět sehnat peníze a lidi kolem přesvědčit, aby s ním do toho šli,“ vypráví Vajner. V roce 1996 koupil továrnu, o dva roky později otevřel lunapark. Impérium se stále rozrůstá.
„Teď rozšiřujeme iQpark o dvě patra a chystáme se na nové Science Learning Centrum z bývalé Desty, do budoucna chci postavit i moderní domov důchodců v Šimonovicích. Tam asi skončím, ale před tím chci ještě natočit film,“ říká Vajner.
Scénář už má v hlavě. Rozpočet? Dvacet milionů. Základ bude reálný, děj sci-fi. „Skupina dětí přijede do Babylonu na sci-fi konferenci. Potkají tam své známé a v noci se tajně vypraví do chodeb Babylonu. Babyloňan obživne a seznámí se s mladým mimozemšťanem a s ním odletí na oběžnou dráhu. Startují z Ještědu, který se promění v raketu,“ líčí Vajner. Už má model mimozemšťana, jen herce ještě nevymyslel. „Chci ale zaangažovat Ericha Von Dänikena, kterého jsem tu měl před časem na přednášce. Mohl by si tam zahrát,“ těší se Vajner.
