„Je to nejlepší dovolená našeho života,“ říkali někteří bezdomovci z Prokopky, když se v červenci slunili na terase zchátralé fabriky v centru Pardubic. Po pěti měsících je vše jinak. Zabalení do kabátů se choulí v tovární hale u ohně. Vánoce jim utečou jako kterýkoliv jiný zimní den.
„Vy jste ze Sedmičky, že jo? Já si vás pamatuji, pojďte dál,“ zve nás do zpustlé haly muž, se kterým jsme se setkali na konci července.
„Obestavěli jsme roh skříněmi, aby sem netáhlo. Spíme nahoře v pokojích, jinak jsme tady,“ ukazuje na malý prostor zhruba padesátiletý muž.
Přestože je venku bílý den, v tovární hale vládne tma. Jediný zdroj světla je ohniště, na kterém se v pánvi připravuje jídlo pro všechny. Maso nakrájené na kousky syčí a do plamenů se upřeně dívá parta pěti lidí. Z rádia zpívá Marie Rottrová. Všechno je cítit kouřem. O kus dál leží hromada dřeva a sekyry. Oheň je teď jediný zdroj tepla.
S večeří, ale bez dárků
„Vánoce budeme mít, nebojte se. Štědrý den vypadá podobně, jak to vidíte teď,“ ujišťuje nás krásná žena, která je v obličeji celá ušpiněná od kouře.
„Uděláme si chlebíčky, bramborový salát, možná ozdobíme i nějakou větev. Televizi nemáme, poslechneme si rádio,“ ozývá se další hlas.
Dárky si ovšem lidé z Prokopky nadělovat nebudou. „Dárky? Na co? Ne, to nevedeme,“ kroutí hlavou.
Každý z nich ovšem přinese něco k jídlu a přispěje ke štědrovečerní tabuli.
„Občas jezdím za rodiči, ale na svátky ne. Budu tady, tyhle lidi jsou moje rodina,“ rozhazuje rukama muž, který se představuje jako Milan. Své družce říká Princezno. Je to ona, kdo pro všechny vaří. Budovu Prokopky už několik měsíců neopustila.
„Nevycházím odsud. Lidi jsou zlí. Vůbec si nepřipouštějí, že i oni jednoho krásnýho dne můžou skončit na ulici. Raději jsem tady. Uvařím, najíme se, a když padne osmá devátá hodina, jdeme spát. Takhle to tady chodí každý den. Štědrej den je pro mě den jako každej jinej,“ tvrdí Milanova přítelkyně.
Co bude dál?
Obyvatele Prokopky ani tak netrápí, že si nedají 24. prosince kapra, jako to, co s nimi bude dál. Dostala se k nim zpráva, že se tu v únoru začne bourat a oni se budou muset sbalit a jít někam jinam. Továrna v centru města přitom byla pro ně luxusní adresa.
„Říkali nám to policajti. Hledáme si teď nový místo. Vůbec nevíme, co s námi bude,“ krčí rameny muž ve vaťáku. Balí si cigaretu a rozhlíží se kolem dokola.
V největším squatu v Pardubicích se žije ze dne na den. Tamějším lidem tam nesejde na tom, jestli je to den všední nebo sváteční. Vědí, že Ježíšek jim střechu nad hlavou nepřinese.
