Bombardování Budějovic: ještě po 65 letech jsou po něm stopy

Okolo dvou a půl tisíce pum dopadlo v březnu 1945 na České Budějovice po náletech spojenců. Zabily až tři stovky lidí. Sedmička našla pamětníky bombardování a stopy po náletech.

Původně měl nálet spojenců na konci druhé světové války zasáhnout jen budějovické nákladní nádraží. Nakonec spadly letecké bomby i na divadlo, justiční palác, Lannovu třídu a Havlíčkovu kolonii.
Největší katastrofu přinesl letecký útok v sobotu 24. března. Den předtím už utíkaly stovky Budějovičanů za město a k příbuzným na venkov.
Ani pětašedesát let nedokázalo zcela zahladit stopy po zásazích. Železný most u Jihočeského divadla má na sobě ještě dnes jizvy od střepin, kamenné patníky na jeho okrajích jsou zjevně opravované. Sedmička mluvila se třemi pamětníky, kteří v té době žili v centru města.

1. Jiří Jakeš

Bylo mu devatenáct, bydlel s rodinou v Hradební ulici. „Vzpomínám, že když v sobotu zahoukaly sirény, utekli jsme do sklepa. Maminka si pak vzpomněla, že má v troubě buchty, a ještě se vrátila, aby je vyndala,“ říká po letech s úsměvem čtyřiaosmdesátiletý pamětník Jiří Jakeš.
Na náletu samém ale nic úsměvného nebylo. Obyvatele vystrašil první útok předcházejícího dne, sobotní byl podle svědků strašný. „Slyšeli jsme detonace, třásly se trámy. Sklepy byly v celém městě, někde se prokopaly a spojily, aby šlo lépe zachraňovat zavalené. V Havlíčkově kolonii v Zeyerově ulici to zasypalo rodinu živnostníka Mlsny, matka se třemi dětmi jsou pohřbení na hřbitově v Mladém,“ líčí muž.
Podle Jakeše mířily svazy bombardérů letící od Rakouska na nádraží. Zničily výtopnu a depo, při bombardování zahynulo mnoho železničářů. „Moje sestra tam dělala, stačila ale přijet na kole domů. Některá letadla při přeletech kopírovala řeku Vltavu. Ještě dlouho po válce zůstávaly na domech bílé šipky s nápisy Luftschutzraum ukazující cestu do krytů a sklepů. Když jdu kolem zdravotní a obchodní školy v Husově ulici, připomenou mi nálety dodnes zazděná sklepní okýnka s úzkou štěrbinou pro vzduch,“ dodává Jakeš.

2. Anna Wostlová

Jejich dům v Pekárenské ulici stál nedaleko vojenských zásobáren, kde je dnes obchodní středisko IGY. Wostlovi měli s blížícími se nálety strach, že budou terčem útoků. „V pátek jsem ještě byla v nemocnici. Měla jsem otravu v lýtku, ale tatínek pro mě po prvním náletu dojel, posadil na vozík a jeli jsme i s maminkou přes Hrdějovice až za Hosín. Z Budějovic prchaly zástupy lidí, schovávali se třeba v lese. U Hosína nás napadl hloubkař, skočili jsme do příkopu,“ říká osmdesátiletá Anna Wostlová.
Žena vzpomíná nejen na houkání sirén, ale i na stříbrné papírky, které pouštěla spojenecká letadla před náletem. Ve slunci se blýskaly. Město si pořádně prohlédla až po bombardování. „Bylo pobořené divadlo, justiční palác. Na kole jsem projela Žižkovou ulicí. V místě, kde je dnes budova pozemních staveb, viselo v horním patře ze zdi piano zavěšené za nohu,“ popisuje zkázu.
Anna Wostlová dobře znala faráře Františka Hobizala, který bydlel v nedaleké Jírovcově ulici a o bombardování píše v knize Budějovická trilogie. Po dvou náletech 25. března rodina Hobizalů opustila město a zpět se vrátila od příbuzných v Plavnici u Kamenného Újezda až 16. května.

3. František Filip

Devět let je pro malého chlapce věk, kdy má ještě strach z neznáma, ale zároveň už hledá dobrodružství. Sobotní nálet přestál František Filip na zahradě pod kaštanem v domě v Nové ulici.
„Měli jsme v baráku hospodu. Koncem války se tam scházeli chlapi, co utekli z nasazení v Reichu. Měli zkušenosti s bombardováním. Radili, abychom do sklepa nelezli, že nás to může zasypat. Lepší je zůstat venku pod stromem,“ vzpomíná čtyřiasedmdesátiletý Filip.
Na 24. březen 1945 nikdy nezapomene. „Den předtím, v pátek, jsme ani do sklepa nešli. V sobotu dopoledne se ozvalo varování sirén a potom přilétly svazy letadel. Startovaly z Itálie, bylo jich strašně moc. Ty lesklé papírky házeli na oklamání zaměřovačů protileteckých děl. Odhaduji, že přelétávaly město třikrát,“ říká muž.
Před pětašedesáti lety křečovitě svíral ruku svého otce. Slyšel ohlušující detonace. Od nábřeží u soudu, nádraží, od řeky Malše. „Po náletu k nám přišla jedna známá se zprávou, že bomba zasáhla barák gestapa na Lannovce,“ vypráví.
Přes hrůzu, mrtvé a zraněné začaly hned po náletech kolovat mezi obyvateli historky. Třeba o tom, že dům gestapa skoro celý spadl, jen v jednom patře zůstala část zdi s neporušenou fotografií Hitlera.
Na železném mostě u soudu dnes ukazuje Filip záseky po střepinách. Zjevně opravovaná místa poničená bombami má na nábřeží u mostu i mariánská kamenná socha Rosa Mystica.

Konec války

Po dvou náletech na Budějovice, při nichž pumy zasáhly čtyřiašedesát domů a poslední z nich likvidovali pyrotechnici ještě v roce 1981, přišel zdánlivý klid. Atmosféru občas narušili hloubkoví letci, takzvaní kotláři, útočící na vlaky. František Filip má z těchto dní zajímavé postřehy. Například 11. dubna sledoval letecký souboj, při kterém německé Focke-Wulfy sestřelily americkou stíhačku Lightning P-38. Zahynul v ní Robert W. Whitehead, jehož lidé z Třebotovic, kde má hrob, přejmenovali na Boba Veita.
„Začátkem května začaly útěky Němců z města. Jednoho dne někdo řekl, že americká zóna je ve Čtyřech Dvorech a všichni hnali po Husovce přes Dlouhý most. Někteří spáchali sebevraždu. Starosta David se lekl policejního auta ve Sterneckově ulici. Myslel, že ho jedou zatknout a na místě se zastřelil,“ říká Jiří Jakeš.
Postup Rudé armády 9. května pozoroval František Filip na Rudolfovské ulici. „Nejdřív běželi vyděšení Němci a po nich šla sovětská armáda. Několik zaprášených vojáčků s flintami přes rameno, koně zapřažení do děl a pár drkotajících stařičkých náklaďáků,“ zůstalo před očima Filipovi.

Konec války po dnech:

5. květen - v budějovické Sterneckově ulici se zastřelil starosta Friedrich David.
6. květen - Američané ve Strakonicích. Němečtí civilisté i vojáci utíkají směrem na Krumlov.
7. květen - demarkační čára stanovuje hranici postupu spojeneckých a sovětských vojsk u Kamenného Újezda.
8. květen - americký džíp v Budějovicích.
9. květen večer - sovětská vojska osvobozují město.