Botanická: pouť buňkou i pravěkem

Ještě v roce 1995 vypadaly skleníky liberecké botanické zahrady jako sklady továren, které majitel vystrčil na periferii a nejradši by na ně zapomněl. O pět let později se staly pýchou Liberce. Znamenalo to ale všechny zbořit a postavit znovu a zahradě dát úplně novou podobu.
Do Liberce snesli tvůrci kousek australské buše, africké savany i amazonského pralesa, Tichomoří s barevnými rybami i pravěk s rostlinami, které geneticky pamatují brontosaury.
„Když mě ředitel pozval a vysvětlil mi, co by chtěl, úplně mě to nadchlo. Jednotlivé skleníky, pojaté jako samostatné světy, přitom propojené a nápaditě architektonicky řešené. Je to úkol, který vás potká jednou za život,“ líčí autor stavby Pavel Vaněček z libereckého ateliéru Union Arch.
Dlouho si lámal hlavu a pak na to přišel. „Co je základem hmoty? Všeho živého i neživého, řekl jsem si. Buňka a krystal. Když jsem tohle vymyslel, stačilo už jen malovat a všechno podřídit téhle základní myšlence,“ vzpomíná Vaněček.
A tak se učil u nejdokonalejšího tvůrce - přírody. Nakreslil devět skleněných osmibokých pavilonů, spojených chodbami do kruhu jako včelí plástev. Jako pavučinu.
Ředitel sháněl rostliny po celém světě, nechal svézt různé druhy hlíny, písku či kamení.
„Nejdůležitější je, aby se ve sklenících líbilo rostlinám, řekl mi. Podle toho jsme vybírali i materiál a snažili se sehnat to nejlepší, co jim jejich domov napodobí,“ popisuje architekt.
Konstrukce pavilonů, které jsou o čtyři až pět metrů vyšší, než ty původní, jsou ze speciálních trubek, které se jako pavučiny rozbíhají do kruhu. Klima v nich řídí počítač.
„Mysleli jsme na všechny detaily. Například i rošty, po kterých lidé chodí, mají rostlinnou strukturu, takže je návštěvníci nevnímají,“ vypráví Vaněček. O všech technických podrobnostech se radil s botaniky a zahradníky. Ale nebylo to lehké.
„Příroda je dokonalá a my, i se sebelepšími vynálezy a technikou, ji jen špatně napodobujeme,“ dodal Vaněček.
Nejdrsnější na celé akci bylo, že stavěli za provozu. Než dělníci zbořili staré pavilony, museli zahradníci připravit rostlinám provizorní domov. „Plán přesunů byl velmi podrobný a velký jako psací stůl. Řídili jsme se hlavně tím, jak jsou rostliny méně či více odolné na ne zrovna ideální podmínky,“ říká ředitel zahrady Miloslav Studnička.
Pro zaměstnance stěhování znamenalo organizační peklo a velkou dřinu. „Museli přenášet těžké vzrostlé rostliny, tuny kamení a stovky kubíků speciálních zemin,“ líčí Studnička.

Noční skleník

Nový areál za zhruba 160 milionů korun slouží už více než deset let, skleníky zabírají plochu 3720 čtverečných metrů a jsou dvoupatrové.„Náklady na údržbu jsou překvapivě malé, díky odolnosti použitých materiálů vůči opotřebení a korozi a také díky úspornému topení,“ říká Studnička.
Do současné botanické plástve přibude ještě jeden skleník. Na noční lekníny. Má tvar srdce a jeho nejcennějším pokladem bude královna mezi lekníny, Viktorie