Není třeba úplně zoufat, to je vzkaz, který posílá Ostravanům slezský sociolog Jiří Siostrzonek. Pročetl si závěry studie, která srovnávala život v padesáti nejlidnatějších českých městech. Ostrava skončila osmatřicátá.
„Studie srovnávala vnější údaje, takzvané makroukazatele, například bydlení, dopravu, ovzduší. Ale existuje ještě vnitřní úhel pohledu, který vychází z hodnot člověka, jeho životního stylu. Výzkum tyhle pocity spokojenosti nezahrnuje. Člověk může být v Ostravě spokojený a šťastný, pokud v ní najde hodnotu domova, má tu rodinu, sousedy, má to tu zkrátka rád,“ říká Siostrzonek.
Máme být smutní, že srovnání dopadlo pro Ostravu tak zle?
Mohli bychom být smutní, že patříme k podprůměru, ale je to o lidech, tam vidím naději. Měli by si uvědomit, co je pro ně důležité, aby byli šťastní. Hodně věřím také sdružování do spolků, sdružení. Aby si lidé srovnali priority a šli si za nimi. Spokojenost se neměří jen tím, jak dobré máme spojení s Prahou, nebo zda vede dálnice až do Katovic. Pocit spokojenosti máme ve svých rukou. To je dobrá zpráva.
Ostrava ve výzkumu nejvíc pohořela, když se hodnotilo ovzduší a bezpečnost. To asi nikoho moc nepřekvapí.
Životní prostředí souvisí s prací. Kdyby to tady velké podniky zavřely, lidé by přišli o místa. A bezpečnost? Aby se lidé tam, kde žijí, cítili dobře, musí se cítit bezpečně. A jak se můžu v Ostravě cítit bezpečně, když mě v tramvaji čtyřikrát upozorní, abych si hlídal věci. Pak to vypadá, že nejdůležitějším úkolem je cestu přežít.
Bude líp?
Neříkám to rád, ale myslím, že dobře už bylo. Spíš nás čekají časy, kdy lidé nebudou mít peníze nazbyt. Přibude lidí, kteří budou řešit základní problém: zda budou mít na chleba. Čeká nás éra sociálních otřesů, které povedou k sociální patologii a extremismu. A to nejen v Ostravě. A v té chvíli bude pro lidi podružné, kolik má město galerií či divadel.
Má podle vás Ostrava něco, v čem vyniká?
Ostrava je hodně svérázné město. Tím, jak vypadá, i tím, jací lidé tu žijí. Je těžké mít ji rád, ale když už jí člověk propadne, je to vztah na celý život. Ostravu může mít rád jen ten, kdo pochopil její duši. Jejím typickým rysem je jinakost. To nemá žádné jiné město v Česku. Ostrava kdysi měla svou drsnou poezii, třeba já jsem měl moc rád její hornické kolonie, Michálkovice. Tahle poezie se vytrácí. Město je teď jakoby rozkročené. Už to není ta Ostrava šedesátých a sedmdesátých let, kdy tady bylo malinké peklíčko, všude kolem šlehaly plameny a padal popílek. Tuhle tvář ztratila a teď hledá novou.
Na co by měla vsadit?
Vize je správná. Udělat z Ostravy neprůmyslové město, město vzdělanosti, kultury, služeb, které by mohlo být navíc turisticky zajímavé, protože má, co málokdo v takovém množství: industriální památky. V celém světě se industriální architektura cení, města na tom stavějí. V polské Lodži mají z bývalých textilek univerzitní haly, kulturní a nákupní centra. Ale v Ostravě? Z industriálních staveb se zachrání Vysoké pece, ale například bývalá jatka v centru a další cenné stavby podle všeho spadnou. To je krátkozraké kulturní barbarství.
Pak je tu centrum, které je v Ostravě plné bank a institucí, ale po páté hodině je v něm mrtvo. Město je nesourodé, netvoří jeden celek. Místa, kde se žije, jsou odtud daleko. Mnozí vysokoškoláci odcházejí za prací jinam, protože mají malou šanci, že tu najdou se svým vzděláním odpovídající práci. To všechno by se mohlo změnit. Ale potrvá to.
