Snad každý sportovní fanoušek si někdy na sportovní soudce zanadával. Některé chyby arbitrů jsou nepochopitelné, ale sudí nejsou ve snadné pozici. Musejí čelit tlaku ze strany hráčů, trenérů, diváků, ale i samotných rozhodčích. Přesto by měli zůstat čestní, objektivní a nestranní, ani by se neměli nechat ovlivnit. Proto jsme se zaměřili na práci mužů v černém, pruhovaném či oranžovém.
Co musí zvládnout
Každý rozhodčí, který chce pískat oficiální soutěže, musí splnit několik podmínek. Měl by znát pravidla sportu, řády soutěží a zvládnout fyzické testy. Fotbaloví a hokejoví sudí absolvují Cooperův test. Za dvanáct minut musí uběhnout vzdálenost adekvátní ke svému věku. V osmnácti letech to jsou tři kilometry, každý rok navíc pak ubývá patnáct metrů z limitu. Basketbalové rozhodčí čeká Legerův test. Během jedenácti minut se běhají dvacetimetrové rovinky. Postupně se zrychluje jejich interval, v poslední minutě se už sprintuje z posledních sil. Hokejoví rozhodčí mají navíc testy z bruslení.
Jak správně vypadat
Důležité je umět pískat. Píšťalka se musí důrazně a velmi dobře ovládat. Může se stát, že rozhodčí odpíská faul, ale jeho gesto nezní zrovna přesvědčivě. Co nastane? V tu chvíli zkušenější hráč nebo trenér vycítí, že si je sudí sám sebou nejistý a dají mu to pořádně najevo. Proto je velmi důležitá mechanika, která obsahuje správný pohyb po hřišti a zmiňovanou gestikulaci. Při signalizování faulu se vyplatí přidat na hereckém dojmu. Tedy pokud se to až moc nepřehání. Jednou si totiž jeden nejmenovaný basketbalový rozhodčí při signalizaci faulu přes ruku sám ruku naštípl.
Vzájemná komunikace
Důležitá je taky komunikace. Jak s hráči, tak s trenéry. Dost často chybí z jedné či druhé strany respekt. Sudí by neměl hráčům či trenérům tykat. Hráči by zase neměli rozhodčí oslovovat neslušnými výrazy. Někteří trenéři na rozhodčí cíleně vyvíjejí tlak a zkouší, co všechno si nechá líbit. „Do čtvrté minuty zápasu zkouším rozhodčího zlomit. Pokud vidím, že jsem ho svými pokřiky znervóznil, mám vyhráno, přiznal jednou bývalý basketbalový trenér ženské reprezentace Miroslav Vondřička. „Po čtvrté minutě už ho nerozhodím,“ dodává Vondřička.
Kolik berou
Na začátku kariéry každého sudího bývá náklonnost k oblíbenému sportu, který odmala hrával. Pár set vydělaných korun v nižších soutěžích je pro ně něco navíc. Jak ale začnou stoupat do vyšších pater, odměny se zvyšují a z pískání je velmi slušná brigáda. Ze sledovaných tří sportů je na tom nejlépe fotbal. Tam si hlavní sudí v Gambrinus lize přijde během jednoho zápasu na sedmnáct tisíc korun. V hokejové extralize si hlavní arbitři přijdou na čtyři až šest tisíc a v basketbalové Mattoni národní lize mají odměnu dva a půl tisíce korun.
Nevšední zážitky
I rozhodčí občas řeší neobvyklé příhody. Alespoň jednou za sezonu se ve fotbale i v hokeji stane, že se jeden z rozhodčích zraní a čároví sudí převezmou pravomoc hlavního. Život rozhodčích ale může přinést i zajímavější story. Jednu zažil také Vladimír Pešina. „Před osmi lety mi byl přidělen první velký zápas extraligy juniorů v Jindřichově Hradci. Cestou na zápas jsme autem trefili srnku. Mého kolegu napadlo, že zavolá známému, aby si pro ni přijel, že bude hostina. A jak vystoupil, zabouchl dveře a já si myslel, že už nasedl do auta. Šlápl jsem tedy na plyn. Když jsme dorazili do Hradce, tak jsme zjistili, že hlavní rozhodčí zůstal u srny v Soběslavi. A za deset minut zápas začínal. Byl jsem ve stresu, táta mi poprvé půjčil auto a já ho hned naboural. A tak jsem si neuvědomil, že nám někdo chybí,“ vypráví Pešina.
Trenéři by neměnili
Neexistuje rozhodčí, který by se neupískl. K profesi to prostě patří. Ale ať už se upísknou nebo ne, někteří trenéři ztrácí soudnost a stále řvou. Když se jich pak sudí zeptá, zda si tedy nechtějí vzít píšťalku a zkusit si to sami, většinou přijde stejná odpověď: „Ani náhodou! V kůži rozhodčího bych nechtěl být ani minutu!“
Tři otázky pro tři rozhodčí
Třem prvoligovým rozhodčím položil redaktor Sedmičky tři otázky. Své odpovědi mu sdělil fotbalový rozhodčí Milan Makovička, hokejový arbitr Vladimír Pešina a basketbalový sudí Jan Baloun.
Proč jste se rozhodl pro kariéru rozhodčího?
Milan Makovička: Byla to shoda okolností. Možná jsem byl ovlivněný tím, že i můj otec byl sudí. Zdálo se mi to i jako vhodný doplněk k fotbalu. Zpočátku jsem si to chtěl vyzkoušet a postupem času mě to začalo bavit stále víc.
Vladimír Pešina: Hrál jsem tři roky juniorskou extraligu ve Slavii. Po návratu domů jsem zkoušel druhou ligu v Táboře. K tomu jsem ještě začal pískat. Ve srovnání s hraním bylo pískání na prvním místě a možnost posunout se výš. V hráčské kariéře jsem považoval návrat do vyšších soutěží za uzavřený. V pískání mi pomohl i vliv několika lidí z blízkého okolí.
Jan Baloun: Odmala jsem hrával basketbal a funkce rozhodčího mě velmi zajímala. Nejdříve jsem s nimi jako kapitán hodně komunikoval a pak jsem začal pískat. A když jsem se v šestnácti rozhodoval, jestli mám dál hrát, nebo se věnovat naplno pískání, vybral jsem si to druhé. Oboje už dělat nešlo, pokud jsem aspoň v jednom chtěl něčeho dosáhnout.
Kam až byste to chtěl dotáhnout?
Milan Makovička: Největším cílem je dostat se na mezinárodní listinu. Je to dané výběrem komise rozhodčích. Jsou k tomu nutné jazykové schopnosti a určitý počet odpískaných prvoligových zápasů.
Vladimír Pešina: Cíle jsou ty nejvyšší, to znamená olympiáda. Ale na mezinárodním poli už rozhoduje i diplomacie, a tak se na olympiádu dostanou jen vyvolení. Když vidím některé zahraniční rozhodčí, tak mám pocit, že už ani nerozhoduje výkonnost.
Jan Baloun: Jednoznačně bych to chtěl dotáhnout na mezinárodní úroveň. Letos jsem se poprvé dostal do Mattony NBL, což je můj největší úspěch. Pokud chci jít dál, rozhodne píle a trpělivost. Ale šance tu určitě je, i když tak v horizontu pěti, sedmi let.
Setkal jste se někdy s korupcí, nabídnul vám někdy někdo něco?
Milan Makovička: Od korupční aféry si troufám říct, že nic takového neexistuje. Dříve tu byla snaha určitých funkcionářů nás ovlivnit. Pokud tu ale náznaky byly, tak jsme se je snažili eliminovat a nikdy tlakům nepodlehnout.
Vladimír Pešina: Jsem přesvědčený, že v hokeji neexistuje. Za celou dobu, co hokej dělám, jsem se s tím nesetkal. V nižších soutěžích existovaly tlaky ze strany manažerů. V tom smyslu, že už si nezapískáme.
Jan Baloun: S čistým svědomím můžu říct, že ne. A myslím si, že v basketbale tohle vůbec nehrozí.
Milan Makovička
Fotbalový rozhodčí - OSVČ
Věk: 36 let
Začátek kariéry: dráhu sudího začal před osmnácti lety, Gambrinus ligu píská čtyři roky
Plat za zápas: 17 tisíc jako hlavní sudí a 10 tisíc jako čárový
Zápasů v měsíci: tři až čtyři
Vladimír Pešina
Hokejový rozhodčí - zaměstnanec svazu
Věk: 29 let
Začátek kariéry: píská devět let, třetím rokem extraligu
Plat: 40–80 tisíc měsíčně nebo 4–6 tisíc za jeden zápas
Zápasů v měsíci: dvacet (extraliga a mládež)
Jan Baloun
Basketbalový rozhodčí - OSVČ
Věk: 23 let
Začátek kariéry: s pískáním začal v šestnácti letech, prvním rokem v Mattoni NBL
Plat: dva a půl tisíce korun za zápas
Zápasů v měsíci: pět v Mattoni NBL a další ligy
