Cesta ze závislosti měla šťastný cíl

Třiadvacetiletý mladík se po čtyřech letech na pervitinu dokázal zbavit své závislosti.

Příběh tří lidí, kteří z pochopitelných důvodů nechtěli být jmenováni, se otevřel na základě jednoho telefonátu. Třiadvacetiletý mladík si před rodiči zavolal o dávku pervitinu. Následoval šok. Vyděšená matka v zoufalství vyhledala kontakt na Ambulantní centrum Laxus, domluvila schůzku a všichni tři, plni otázek a rozčarování, se vydali do Hradce Králové.

„A pak přišlo to základní ohromení. Nejdřív jsem hovořil se všemi najednou a před těmi rodiči se najednou začala odkrývat celá historie. Nebyl to jen experiment. Dozvěděli se, že jejich chlapec bere pervitin už čtyři roky,“ vzpomíná na tento případ psycholog Oldřich Ďurech. Co jsme udělali špatně? Jak je možné, že jsme si toho nevšimli, vyčítali si rodiče. „Ze začátku to bylo hodně o jejich uklidnění a hlavně jsem potřeboval zjistit, co ten kluk opravdu chce. Pozitivní na celé situaci bylo, že byl rozhodnutý přestat. Ten telefonát byl voláním o pomoc. Přestal se kontrolovat, aby si ho někdo všimnul,“ vysvětluje Ďurech.

Mladík si sáhl na dno. Nezvládal chodit do práce, dlužil hodně peněz, nejen po známých. Byl zvyklý každou chvíli brát, ale krátké euforie na pervitinu nedokázaly vyvážit stále narůstající problémy. S nadějí, že se konečně něco změní, začal docházet do ambulantního centra jednou týdně s tím, že na každou čtvrtou návštěvu přišli i rodiče.

„Snažíme se dítěti pomoci ze závislosti, ale důležité je pracovat s celou rodinou. Netroufám si říci, že by rodiče něco pokazili. Ovšem rodinný systém je dlouhodobým užíváním drog zasažen. Navíc rodiče měli snahu syna neustále kontrolovat a ochraňovat. A tak bylo nezbytné najít kompromis, aby se ten chlapec dokázal osamostatnit,“ říká Ďurech.
Hoch slíbil, že se nebude stýkat se známými, se kterými drogy bral. Začal odvykat a sehnal si práci. Navíc si našel přivýdělek, aby mohl rychleji splatit dluhy. O volných chvílích si opravoval malou chatku. Po čtyřech měsících zjistil, že je až moc unavený. Přestal chodit na brigádu a čas od času zašel ven s kamarády. Ve stejné době řekl rodičům, že jede na chatu. Jeli ho zkontrolovat, ale domek byl prázdný. Obávali se nejhoršího.

„Ve většině případů se děti k droze vrátí, ale on pravidelně docházel na schůzky a nebral. Bylo důležité ukázat rodičům, že jejich syn není ideální a může jim i vzdorovat, ale nemusí to hned znamenat návrat ke starým návykům. Ostatně ve třiadvaceti letech těch ideálních dětí moc není. Obzvlášť když má za sebou člověk drogovou kariéru,“ usmívá se Ďurech.
I když se chlapec snažil, pervitin mu stále scházel. „Důležité bylo najít něco, čím by drogu nahradil,“ poznamenává Ďurech s tím, že naštěstí se mladík dokázal vrátit ke sportu.
Po půl roce mu psycholog snížil frekvenci návštěv v ambulantním centru. Mladík tam pak docházel jednou za měsíc ještě rok.

„Rodiče mi přišli říci, že je všechno v pořádku, ovšem takových případů není opravdu moc. Po dvou až třech měsících mají všichni pocit, že už jsou z toho venku. Přestanou k nám chodit a za čas se znovu vrátí se stejným problémem,“ dodává Ďurech