Chovatel: Koza má inteligenci vlčáka | E15.cz

Chovatel: Koza má inteligenci vlčáka

Bývalý internista Antonín Brázda už pět let chová kozy na chalupě u Pohorské Vsi na Novohradsku. Medicínu pověsil na hřebík. Kozy jsou podle něj chytré, mají smysl pro humor, ale bývají i škodolibé.

Silva Nortica. Tak nazvali Římané zhruba padesát let před naším letopočtem Novohradské hory. Severní les. Na samotě Terčí Dvůr, pojmenované po manželce majitele panství Theresii Buquoyové, sedí před venkovským stavením doktor Antonín Brázda a pozoruje kozy Boženu, Lindu, Dorotu. Kus dál po zřícenině stavení šplhají další rohatá zvířata.
„Šárka je od Rózy, Pepina od Dory, Julča je přikoupená. Božena byla první,“ objasňuje za klinkání zvonečků původ stáda sedmašedesátiletý muž se strništěm vousů. Plechové zvonce má na krku každá koza, vyráběl je sám.
„Pepino,“ volá do stáda. Každé zvíře ze čtrnácti kusů včetně bradatého kozla slyší na jméno. „Máme vztah skoro osobní. Pepina se vždycky na zavolání ozve. Slyšíte?“ rozveselí se muž po tenkém zamečení.
Antonín Brázda pochází z rolnické rodiny. Proto nemá problém s fyzickou prací. Dlouho dělal vojenského lékaře, naposledy až do důchodu praktického v Třeboni. Přesluhovat nechtěl.
„Zařizovali jsme se s manželkou na důchod. Chtěli jsme bydlet na stálo tady, v Terčím Dvoře. Jezdíme sem od roku 1976. Hledali jsme klid,“ popisuje Brázda nový život na samotě. Když přijde zima, je chalupa zavátá sněhem až do oken. Od Pohorské Vsi, kde je nejbližší civilizace, je dělí dva kilometry. Občas musí Brázda vyjet mezi lidi. Zařídit krmení pro kozy, nakoupit syřidlo na výrobu sýrů. Jídelníček rodiny tvoří od jisté doby hlavně kozí mléko, kefír, tvaroh a malé bochánky. S pažitkou, olivami, ořechy. Uzené i s plísní.

Kozí produkty jsou podle Brázdy prospěšné zdraví – působí proti rakovině, revmatismu, artrózám, migréně, ekzémům.

Omlazují. Má k tomu zprávy z výzkumů v USA.
Brázdovi žili první roky v důchodu na chalupě sami. Jen se psem, kočkou a potom ještě s drůbeží. První kozu si pořídili před pěti lety.
„Soused měl prase a kupoval mu mléko. Když došlo to v pytlíkách, pořídil si kozu. Ke kozám jsem nikdy vztah neměl, ale pak mi jednu dal. Aby jí nebylo smutno, pořídili jsme ještě jednu,“ líčí muž kozí začátky.

Z důchodce farmářem

K založení malého stáda jej přivedl farmář bydlící v Pohorské Vsi, který vyrábí roky sýry.
„Řekl jsem si, že bych to také zkusil. Dvě kozy na to je málo, rozšířil jsem proto počet na pět,“ vzpomíná farmář.
Na Terčím Dvoře, který byl v osmnáctém století panským statkem, se pasou kozy sánské, burské, české a jihoafrické. Poslední mají nejdelší uši. Ze středu hlavy jim trčí jako řídítka. Je čtvrtek dopoledne, vedro a kozí komunita polehává nebo postává ve stínu. Pán stáda, tmavohnědý kozel, se rozvalil v zazděném okně zříceniny s čelem opřeným o okraj špalety. Od obydleného stavení dělí zvířata nízký dřevěný plot, až ke vchodu do chalupy je čerstvě posekaný trávník. Paní domu nabízí studený kefír.
Podle Brázdy jsou kozy milé, ale někdy dost škodolibé a mlsné. Uprostřed trávníku roste kmen vrby s korunkou připomínající bonsai. Občas Líza nebo Božena přeskočí plůtek a vrbičce zkrátí výrůstky. Milují totiž mladé stromky a zelené větvičky. Dokonce ohlodávají i mokrou kůru z dovezeného palivového dřeva. „Okousaly mi už dřevotřískovou stěnu ve chlívku, ale jinak se živí biopotravinami. Proto je jejich mléko tak chutné. Někomu kozí mléko páchne, ale to záleží jen na tom, jak jsou čisté. Přivoňte si,“ nabízí muž Julču.
Podle Brázdy mají kozy inteligenci vlčáka. Nebo delfína? Možná jsou napůl člověkem. Pasou se v trávě plné bylin rostoucí na svazích kolem Terčího Dvora. Jihozápadně odtud je vidět Myslivna, kopec, na kterém je v plánu stavba observatoře. O kus dál leží Pohoří na Šumavě, skoro opuštěné místo na rakouských hranicích, kde před válkou žilo přes tisíc obyvatel.

Koz je stále méně

Kromě koz se Antonín Brázda zabývá demografií kraje a kontinentu. Zjišťoval si vše o prvních obyvatelích Terčího Dvora i o osadnících kolem Pohorské Vsi. Problémy sem přinesla v posledních dvaceti letech nezaměstnanost. Zanikly statky a potom i místní pila. Také koz je méně. V Česku i v Evropě. Ještě po válce jich byly v Československu statisíce.
Chovy omezuje podle Brázdy i někdy nesmyslná administrativa a normy Evropské unie. Každý majitel i jediné kozy ji musí mít zaregistrovanou a označenou visačkou v uchu. Propíchnuté místo se ale někdy zanítí. Vyrábět sýry na prodej znamená pořídit si sterilní mlékárnu za několik milionů. „Jak to potom dělají drobní chovatelé na Balkáně? V Řecku, v Itálii?“ ptá se Brázda.
Muž čte stránku na internetu, kde našel analýzu demografického složení Evropy na dvacet let dopředu. Většina států trpí podle něj nízkou populací, místní nahrazují přistěhovalci. „To mě děsí. Mění se kultura, mizí tradice,“ trápí chovatele, který je sám v Terčím Dvoře přistěhovalcem.
Uklidňuje se pohledem na stádo. A sní o výrobě tvrdého sýra, který zraje v parafínu rok. Jednou se o něj určitě pokusí.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!