E. F. Burian byl členem Svazu moderní kultury Devětsil, v němž se formovala česká umělecká avantgarda meziválečných let. Chvíli spolupracoval s Osvobozeným divadlem, dokud se nepohodl s tehdejší ústřední postavou divadla Jindřichem Honzlem. Nejpodstatnějším momentem ale bylo založení progresivně levicové scény D 34.
Už v třicátých letech zde aplikoval své netradiční přístupy k divadelní režii. Nevšední práci se scénou inspirovanou ruským režisérem Mejercholdem dovedl až k revolučnímu experimentování s filmovou projekcí, takzvaný theatergraph. Kvůli napojení na aktivity komunistického odboje a otevřenému nesouhlasu D 34 s nacistickou okupací byl internován v koncentračních táborech Terezín, Dachau a Neuengamme.
Na sklonku druhé světové války přežil útok jednotek Royal Air Force na loď Cap Arcona. Vypravena jako nacistická válečná loď, v jejíchž útrobách byli ukryti vězni z Neuengamme, měla sloužit k jejich rafinovanému sprovození ze světa.
V poválečné době začíná jeho manické a poněkud kontroverzní období. Řídí několik divadelních scén, včetně brněnské a operetní v Karlíně. Stává se komunistickým funkcionářem a D 34 je přejmenováno na Armádní umělecké divadlo.
Od té doby kolují českým kulturním prostorem historky o despotickém řediteli, jenž podoben bláznu korzuje po divadle v plukovnické uniformě. Někteří pamětníci si jeho jednání vysvětlují tlakem stranického aparátu zapříčiněným Burianovým postojem proti zatčení Mejercholda z roku 1939, kvůli němuž byl označován za trockistu. Nutno také podotknout, že roku 1939 byl ze stejného důvodu za trockistu označen i Záviš Kalandra.
Uvedení hry Pařeniště krátce po procesu s Miladou Horákovou a Kalandrou je bráno jako největší tvůrčí debakl E. F. Buriana. Hra ovšem sklidila povětšinou negativní reakce tehdejšího tisku a kritiku za své schematické a neúčinné vykreslení třídně uvědomělých hrdinů.
Obhajoba strachem ze smrti pomíjí Burianovo bytostné přesvědčení sloužit socialistické revoluci. Roku 1958 vystoupil s kritickým projevem proti vulgárnímu socialistickému realismu, díky čemuž se opět dostal do nemilosti nomenklatury a roku 1959 za podezřelých okolností umírá.
Kladem i záporem nové knihy je její forma
Největší výhodou i problémem knihy je její forma. Skládá se totiž z výňatků z dobových materiálů, korespondence, publikací teatrologů a pamětí herců, režisérů a osob Burianovi blízkých. Samostatnou kapitolou jsou poté „dopisy“ Jana Buriana svému otci, v nichž se vymezuje vůči jeho chování, moralizuje jej a jindy zase chlácholí.
Vystavět portrét jednoho z největších českých divadelních režisérů dvacátého století z fragmentů jiných textů je jistě zajímavá strategie, v níž se vytváří jeho mnohoperspektivní a plastický obraz. Spíše než torzovitou dokumentaci by si však Burian zasloužil koncentrovanou monografii, na niž si zřejmě budeme muset ještě nějakou dobu počkat.
Autor je spolupracovníkem redakce
