Filmy často vypráví osobní příběhy, jen zřídka však ze života jejich režiséra. Osmdesát dopisů vypráví o události, která poznamenala Václava Kadrnku, režiséra snímku, coby dospívajícího chlapce. Jeho otec emigroval do Anglie a doufal, že české úřady za ním zbytek rodiny pustí. Trvalo však přes rok, než se to povedlo. Celou dobu je spojovaly pouze dopisy.
Vaše maminka tehdy opravdu napsala osmdesát dopisů?
Přesně osmdesát. Maminka byla zoufalá, pamatuji si, že hned, jak tatínek zavolal, že zůstává v Anglii, začala psát. A psala mu pořád, nosila u sebe dopisní papír, zaznamenávala události téměř deníkovým způsobem. Byly to takové hovory s tatínkem, ani to po sobě mnohdy nečetla, vlastně si s ním vyprávěla. A tatínek odepisoval, měl toho samozřejmě mnohem více zajímavého. Pamatuji si, jak jsem vždycky letěl ke schránce a potom s dopisem za maminkou, každý nový řádek byl pro nás úžasný. Její dopisy tatínkovi byly dramatičtější, neveselé, odehrával se tady boj o vystěhování do Anglie, o to toužebně očekávané shledání. Jeho zprávy naopak hladily, nalily nám vždycky novou krev do žil.
Proč jste se nepokusili emigrovat všichni společně?
Rodiče byli proti tehdejšímu režimu a vědělo se o nich. Společně by nás do zahraničí nikdy nepustili. Tatínek mluvil výborně anglicky, a tak mohl vycestovat s týmem zlínských ragbistů jako tlumočník. Zůstal tedy v Anglii a my doufali, že nás za ním pustí. Jenže nakonec to trvalo rok a tři měsíce. Komunistické úřady nám všechny žádosti zamítaly, tatínka odsoudily v nepřítomnosti na tři roky natvrdo. Byla to příšerná šikana. Maminka bojovala, stále dokola žádala, vždycky přišlo zamítnutí a ona se znovu odvolala. Měla také zdravotní problémy, musela prodělat operaci a paradoxně to přispělo k tomu, že nás nakonec pustili. Museli jsme se však vzdát občanství, vzali nám pasy a vyhostili nás pouze s nějakým cárem papíru v ruce.
Jak jste odchod z vlasti prožíval?
Velmi dobře si vzpomínám na den, kdy jsme letěli do Londýna. Bylo mi tehdy čtrnáct let. Strašně mě bolela hlava, let jsme s maminkou protrpěli. Pak jsme v Londýně na letišti ukázali na přepážce papír od českých úřadů, dívali se divně, ale už o nás věděli, byli jsme docela sledovaný případ. Tatínka vyhlásili letištním rozhlasem a přišel za námi s obrovskou kyticí růží pro maminku. Bylo to nádherné setkání. Vzpomínám si, že maminka byla úplně mimo sebe. Tehdy v Československu se hodně držela, nemohla projevit nějaký smutek nebo sentiment, na to nebyl čas. A na letišti pak stála, dívala se na kufry, jezdící na letištních pásech, a nic nevnímala. Najednou z ní všechno spadlo.
Všechno sice dobře dopadlo, ale vy jste ve čtrnácti letech musel opustit kamarády, první lásky i zbytek rodiny.
Ano, vyšlo to tak, že jsem dokončil osmou třídu, byl červenec a my jsme se vystěhovali. Strávili jsme nádherné společné prázdniny, já jsem objevoval nový svět a byl s milovanými rodiči. Na druhé straně bylo pro mě těžké odjet. Měl jsem doma spoustu kamarádů, hrál jsem ve Zlíně divadlo. Jako čtrnáctiletý jsem to prožíval daleko intenzivněji. Ale nastoupil jsem v Anglii do divadelní školy, byla to zároveň agentura, která posílala děti na různé herecké příležitosti, spolumajitelkou byla maminka zpěváka Phila Collinse. Získal jsem nové přátele, novou sílu do žil.
Přesto jste se ale vrátil zpátky.
To je prostě život. Tatínek dostal nabídku pracovat v Saúdské Arábii, přestěhovali se tedy s maminkou tam. Já byl ještě chvíli v Anglii, chtěl jsem v České republice strávit pouze prázdniny, a pak studovat divadelní školu v Americe. Ale zamiloval jsem se a zůstal. A musím přiznat, že moc rád. V Anglii se mi strašně stýskalo po Moravě, po té naší krajině, lidech. Anglii si však stále nosím v srdci, vždy pro mě bude zemí, která nás velmi vstřícně přijala, s lidmi, kteří jsou otevření a přátelští. Na tom se nic nemění.
Mluvíte hlavně o divadle. Jak jste se dostal k filmu?
V Anglii jsem vystudoval divadelní vědu, mou největší láskou tehdy bylo divadlo. Ale o film jsem se začal zajímat už tam. A když jsem se vrátil, film mi přišel bližší, protože já mám rád věci pod kontrolou. Což u divadla úplně nejde. U divadla vše musí projít hercem. Hru táhne herec od začátku do konce. U filmu musí mít v sobě celek režisér. I když si herec u filmu přečte scénář, pořád neví, jak to vlastně všechno bude, protože se natáčí různě, mění se velikosti záběru, herec hraje jenom fragmenty, ty dané sekvence. Navíc ve filmu se vypráví i obrazem. Mám rád, když film dokáže vyprávět celou scénou. Hereckým výkonem, kompozicí, rytmem, délkou záběrů, barvami, zvukem. Někdy to znamená, že člověk musí herce až potlačit, protože by si všechno ukradl pro sebe. Ale filmových prostředků je mnohem více. A proto film zvítězil.
Kdy vás napadlo natočit příběh svých rodičů?
Natočil jsem několik krátkých hraných filmů i dokument. Při studiích jsem se seznámil s Jiřím Soukupem, mým pedagogem, a s ním jsem o tématu mých rodičů hodně mluvil. Dal jsem mu maminčiny přepsané dopisy a začala vznikat první verze scénáře, který jsme vlastně psali spolu. Začali jsme natáčet a bylo to těžší, než jsem si myslel. Nedostali jsme žádné dotace, komise náš námět vůbec nepřijaly. Ale já jsem nechtěl zradit předobraz těch dopisů, nechtěl jsem si vymýšlet. Chtěl jsem natočit příběh stojící na paměti a optice toho chlapce, paměti té zvláštní doby. A také jsem chtěl, aby můj film byl autonomní, suverénní, takže do toho všeho nakonec vstupovaly různé vnější okolnosti a nutily nás scénář rozvíjet. Museli jsme i hodně improvizovat. Šlo o příběh ze života, který jen jakoby dáváte do filmového tvaru.
Nakonec vznikl trochu okleštěný původní příběh.
Nemyslím si, že je okleštěný. Je to otisk paměti, jednoho dne stráveného mezi matkou a synem. Všechno se tam promítlo. Ta tíha, napětí, celá ta podivná doba.
Hlavní roli si zahrála zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková. Proč jste oslovil zrovna ji?
Hledal jsem představitelku maminky, prohlížel si různé fotky, chodil do divadla. Zuzku jsem naživo poprvé viděl na jejím koncertě ve Zlíně a okamžitě mě nadchla svou energií. Byla tak zapálená a soustředěná, že mi to připomnělo mámu, jak byla při psaní dopisů místy nepřítomná, bez toho svého muže byla jakoby v transu. Tak jsem Zuzanu Lapčíkovou oslovil, udělali jsme kamerovou zkoušku a domluvili se, že to zkusíme. Ji samotnou zasáhl můj námět, je etnoložka a zajímalo ji téma emigrace. Přestože nikdy předtím nehrála, kývla na to.
Nakonec váš první celovečerní hraný film slavil velké úspěchy v zahraničí.
Víte, měl jsem nejdřív hroznou radost, že se nám vůbec podařil dodělat. Je neuvěřitelné, jak si ten film sám našel svou cestu. To jsem si nedokázal představit ani v nejdivočejších snech.
Poprvé se o něm u nás začalo mluvit v souvislosti s festivalem Berlinale. Předtím nikde ani zmínka.
No právě, z toho jsem doteď zklamaný. Z toho, jak v současné době funguje český film. Naše prostředí je tak maloměšťácké, že nejdříve potřebuje zprávu zvenčí, aby zjistilo, jak to vlastně je. Museli jsme do zahraničí, aby si nás všimli doma. Navíc český divák není zvyklý na svébytný autorský film, není k tomu vychovaný. Ani distributoři neumí tento typ filmů distribuovat. A tak vyjedou na festivaly do Cannes, Berlína nebo Benátek, počkají si na vítězný film, a ten potom koupí a přivezou. Ale tohle umí každý, počkat si, kdo vyhraje a potom film koupit. Oni neumí hledat, vybírat. Totéž čeští filmoví kritici. Někteří si vůbec nevědí rady s tím, co mají v ruce. O našem filmu psali, že je pomalý, nudný. Pak se film vrátil zpátky s cenami a čtete kritiky stejných lidí a oni najednou chválí.
Jak jste se tedy na loňské Berlinale vůbec dostali, když se o filmu nikde nemluvilo?
Když jsme Osmdesát dopisů stříhali, dostali jsme pozvánku do Karlových Varů do sekce, kde se ukazují rozpracované filmy. A tam mě oslovili lidi z Berlinale, že chtějí sledovat, co s tím filmem uděláme. Tak jsme zůstali v kontaktu, poslal jsem jim poté hotový film, líbil se jim, a pozvali nás.
Váš snímek získal na filmovém festivalu v Plzni Zlatého ledňáčka, v listopadu dvě ceny na festivalu v Soluni a také nedávno Cenu české filmové kritiky jako Objev roku. U nás ale pořád příliš diváků nemá.
Jsem spokojený. Náš film na sebe navlékl ty správné lidi, našel si svou cestu, my jsme ho nikam netlačili. Má sice málo diváků v Čechách, ale cestuje po festivalech, kde diváky sbírá. Přinesl několik významných cen, tudíž i naději, že natočím další film v lepších podmínkách. Já i celý štáb to bereme jako obrovský úspěch.
Chystáte nový film?
Ono se nemá říkat, co bude, protože se to pak nemusí úplně splnit. Začínám teď načítat nějaké materiály, to je pravda. Chtěl bych udělat hraný film z tohoto kraje, z mého domova. Chtěl bych, aby si nesl něco ze mě. Myslím si, že když člověk točí o tom, co zná, co je mu blízké a důvěrné, čím víc je lokální, tím víc se stává světovým. Tohle věděli čeští režiséři jako Vojtěch Jasný nebo František Vláčil. Z českého filmu se něco takového úplně vytratilo. Zůstávají jenom šablony a schémata. My jsme malá země, a pokud budeme chtít být mezinárodní, musíme být víc regionální. Tomu věřím.
VÁCLAV KADRNKA OČIMA KOLEGY
Režisér Vojtěch Jasný o Václavu Kadrnkovi na letošních Cenách české filmové kritiky:
„On je jeden z lidí, na které jsem měl vliv jako mentor a kteří zaslouží velkou pozornost, protože je to originální talent. A Kadrnka teď dělá jedny z nejlepších českých filmů. Chce totiž ukázat život, co prožil. To přetaví jako umělec, a to je ten talent. Dělat nějakou pravdu, kterou si někdo vymyslel, to je vycucané z prstu. Životní pravda se musí cítit.“
