Mříže, potemnělé chodby, oprýskané zdi, nepříjemné sestry. Nic z toho na pacienty v pavilonu dětské psychiatrie v Bohnicích už nečeká. Ocelové tyče v oknech nahradily kamery na chodbách a elektronicky zabezpečené dveře. Vše je čisté, upravené, barevné a nové.
„Předtím to tu bylo zoufalé, omlácená omítka, vevnitř skoro žádné vybavení, všechno zastaralé. Teď je to úplně úžasné,“ vzpomíná staniční sestra Nacka Tallošiová.
Pavilon 28 byl v roce 2010 kompletně zrekonstruován a vybaven novým zařízením. V současné době ho lze považovat za nejmodernější stavbu pro děti a mladistvé s psychickými obtížemi v Česku. Součástí je venkovní hřiště, které je sice obehnáno drátěným plotem, ale jinak splývá s okolním parkem.
„Máme tu čtyři patra. Ve třetím je primariát a čtyři třídy pro školní výuku, ve druhém patře jsou ložnice chlapců. Pokoje jsou po dvou nebo po třech a na každém je koupelna se záchodem,“ provádí nás vrchní ošetřovatel Vladimír Ochrana. „Mají tu i jídelnu a společenskou místnost,“ dodává.
Hyperaktivní, depresivní
O patro níž mají stejné vybavení i dívky. V suterénu jsou zbudované keramické a malířské dílny, počítačová učebna, vana s vířivkou a posilovna nebo cvičná kuchyňka, kde děti zkouší vařit a péct.
„Oddělení je určeno pro děti od sedmi do osmnácti let, celkem pro dvacet dva chlapců a stejný počet děvčat. Nejčastěji máme děti s poruchami chování, u chlapců je často problém s hyperaktivitou, u dívek zase úzkostné a depresivní stavy související se sebepoškozováním. Časté jsou i poruchy příjmu potravy, občas tu máme pacienty s psychotickými stavy,“ vypočítávají staniční sestra s vrchním ošetřovatelem.
To je i případ Terezy, která se potýká se schizofrenií. „Jsem tu už půl roku, předtím jsem byla v Motole. Mám problémy s bludy a halucinacemi, nedá se toho sice úplně zbavit, můžu to jen upozadit, ale tady mi hodně pomohli,“ vypráví Tereza.
Děti se sem nejčastěji dostanou na doporučení psychiatrických ambulancí nebo v akutních stavech, kdy například dojde k výraznějšímu sebepoškození nebo zhoršení stavu.
„Na mnoha dětech se podepíše především prostředí, ve kterém žijí. Pokud se jim rodiče nevěnují nebo s nimi špatně zacházejí, může to u dětí vést k rozvoji různých psychických poruch, od chronického zlobení, po depresivní stavy. Měli jsme tu i případ, kdy se dvanáctileté dítě pokusilo o sebevraždu. V těchto chvílích rodinám většinou dojde, že se něco děje, ale najdou se i tací, kteří nejsou ochotní s námi spolupracovat. Tam je pravděpodobné, že se stav dítěte po návratu domů opět zhorší,“ říká Tallošiová.
Na zdravotních sestrách a bratrech je vidět láska, se kterou svoji práci dělají. Jinak by se to ani dělat nedalo. „Občas je to náročné, některé děti jsou těžko zvladatelné nebo konfliktní,“ přiznává mladý zdravotník. „Ale pak jsou tu i děti, které vaši pomoc ocení, a ty vám vrátí energii. Vždycky záleží na kolektivu, jaký se tu sejde a jaká se tu vytvoří atmosféra.“
Na tom se shodují i ostatní pracovníci. „Děti se nám tu hodně střídají, průměrná doba hospitalizace je tři až šest týdnů, někomu stačí jen dva týdny, někdo potřebuje tři měsíce, ale to jsou spíš výjimky. Někdy se sejdou náročnější děti, jindy je tu větší klid,“ vysvětluje Ochrana.
Alice je perfekcionistka, škole se věnovala tak moc, až se z tlaku, který na sebe vyvinula, zhroutila.
„Týden jsem brala léky, chodila na terapie, ale nekonzultovala jsem s lékaři, protože bylo hodně příjmů a oni neměli čas. Bylo nás víc, co jsme měli pocit, že tu ztrácíme čas a chtěli jsme pryč. Tím se tu rozšířila trochu depresivní nálada. Ale druhý týden, kdy jsem už své problémy mohla řešit s paní doktorkou, jsem začala všechno vnímat jinak. Prostředí tu samo o sobě není depresivní, mohou to znepříjemnit jen ostatní lidé a jejich nálady,“ popisuje dívka.
Děti vstávají okolo čtvrt na osm, od půl osmé je snídaně. Chlapci a děvčata mají vlastní jídelny na svém patře na konci chodby. Usedají na barevné plastové židle a snídají. Od osmi je čeká komunita, tedy setkání ve společenské místnosti. Děti si dávají do kruhu měkké taburetky a hodnotí minulý den, co se povedlo, a co ne. Následuje vizita lékařů. Dvacet minut před devátou jdou do školy. Ta je povinná pro všechny do patnácti let. Jsou rozděleni do čtyř tříd podle věku, kde se jim věnují speciální pedagožky.
Žádné trestání
„Někdy se setkáme i se vzdorem, že nějaký chlapec nechce do školy. Většinou to bývá u poruch chování, kdy jsou děti nezvladatelné, kradou, lžou, utíkají, nadávají. Ty nemá cenu fyzicky trestat nebo jim něco zakazovat. Na to jsou většinou zvyklí z domova a ještě více je to zatvrdilo. Je třeba jim dát najevo, že svým chováním ničeho nedosáhnou a naopak je chválit i za drobnosti, které se jim povedou,“ popisuje vrchní ošetřovatel metody, jakými pracují s problémovými dětmi.
„Bohužel v některých případech je zřejmé, že ti kluci rostou pro kriminál. Jednou jsme tu měli i napadení, po kterém byla sestra v měsíční neschopnosti. Pro jistotu teď máme na každé směně mužské ošetřovatele,“ dodává.
Ve tři čtvrtě na jedenáct se podává svačina, po ní se děti vrací opět na chvíli do školy. Ve dvanáct hodin se scházejí na oběd.
„Jsem ráda, že tu máme oběd ve dvanáct, doma jsme ho neměli pravidelně, někdy byl třeba až ve dvě hodiny. A taky tu máme svačiny, na které jsem nebyla zvyklá,“ pochvaluje si Anička, která měla problémy s vrstevníky a kvůli tomu se začala sebepoškozovat.
„Pravidelnost je pro děti důležitá, těm úzkostným přináší jistotu a těm živějším naopak řád,“ vysvětluje sestra.
Do dvou hodin mají děti volno. Jsou ve svých pokojích, kreslí si nebo čtou, na chodbách je klid. Odpoledne malují nebo tvoří z keramiky v dílnách, za hezkého počasí chodí na zahradu, na procházky nebo na koně na místní statek.
„O víkendech, kdy je tu méně dětí, jezdíme na výlety. Teď pojedeme dokonce na týden do Francie,“ popisuje Tallošiová. Ve tři hodiny dostanou děti svačinu a po ní se mohou věnovat přípravě do školy. V šest se všichni schází na večeři a v devět jdou spát.
Blázinec bez bláznů
Na tomto oddělení nepotkáte „blázny“, jaké si je člověk představuje nebo zná z filmů. Děti tu nosí normální oblečení a nijak výrazněji se neliší od svých vrstevníků.
Mnohdy totiž ani není problém v nich, ale ve společnosti, která jim ublížila. „Měli jsme tu případ, kdy matka prodala svoji dceru řidiči kamionu. Ten ji naštěstí vyhodil z auta hned poté, co zjistil, že jí je pouze čtrnáct,“ vzpomíná Ochrana.
„Nejdříve jsem se bála, že tu budou opravdoví blázni, ale pak jsem zjistila, že jsou tu lidé, kteří mají podobné problémy jako já nebo jsou na tom ještě hůř a jsou velmi příjemní. Je tu lepší atmosféra než venku,“ vypráví Aneta, kterou sem přivedly problémy doma a psychická šikana ve škole. „Jen se bojím, až se vrátím zpátky, jak mě přijme moje okolí. Tady se cítím v bezpečí,“ dodává sympatická brunetka.
Když má někdo celý život náročné povolání, které mu zničí klouby, je celkem běžné, že jezdí pravidelně do lázní, aby se jeho stav zlepšil.
Pokud je ale někdo šikanován nebo zneužíván a octne se v psychiatrické léčebně, společnost na něj najednou kouká skrz prsty. Přitom i on jen potřebuje zmírnit bolest duše, která často bolí více.
