Skleněná koule přežila války, znárodnění i trendy. V Ozdobě jich ročně vyrobí 200 tisíc
- Václav Berger obchodoval od počátku dvacátého století se sklěněnými korálky a roku 1930 začal s ruční výrobou vánočních ozdob.
- Dnes česká firma Ozdoba vyrábí dvě stě tisíc ozdob ročně a celý proces vychází z tradičního řemesla.
- V současnosti podnik řídí už pátá generace rodiny Bergerových.
Když se ve foukárně ve Dvoře Králové nad Labem rozžehnou hořáky, sklo začne měknout během pár vteřin. Dlouhá trubice pod plamenem rychle mění tvar a za minutu už je z ní koule. „Každá trubka se vine trochu jinak. A když nemáte tu citlivost na sklo, vznikne vrásnění nebo zlomy a to už nejde opravit,“ popisuje Monika, jedna z takzvaných foukaček, která se sklu věnuje minimálně pětadvacet let.
Firma Ozdoba je v českém sklářství zvláštním zjevením. Malá rodinná manufaktura ručně vyrábí vánoční i velikonoční ozdoby už déle než sto let, a s pouhými 20 zaměstnanci jich zvládně vyrobit přes 200 tisíc kusů ročně. „Kompletně celá výroba probíhá ručně od A do Z,“ zaznívá opakovaně během prohlídky provozu, kterou vede vedoucí výroby Monika Rybáková.
Od trubice k zvonku
Ve foukárně se z vysokotavného skla nařežou přibližně dvoumetrové trubice, přepůlí se a z každé na plameni vznikne několik „odtažků“, což je základ, ze kterého se fouká. Oheň tu žene směs plynu a vzduchu a u hořáků se pracuje s rukama jen pár centimetrů od plamene. Vedle paní Moniky stojí velká přepravka. „Je tam asi tisíc zvonečků,“ říká o várce, kterou vyfoukala. Právě zvonek je podle ní jedna z nejtěžších ozdob vůbec. Na rozdíl od koule, kterou zkušený foukač zvládne zhruba do minuty, vyžadují složitější tvary víc návratů do ohně a tedy i víc příležitostí něco pokazit.
Vznikají zde dva druhy ozdob. První jsou takzvané volné tvary, tedy foukané „do vzduchu“, bez formy. Ty se poznají tak, že nemají šev a jsou to právě koule, zvonečky, rampouchy nebo špice. „Všechny ozdoby z formy mají šev, protože se stlačují dvě půlky k sobě. U volných tvarů vidíme celistvou ozdobu,“ vysvětluje paní Monika. K ozdobám foukaným do forem pak spadají Mikulášové, kominíčci, andílci nebo třeba licencovaní Spejbl, Hurvínek, Mánička a Žeryk. Právě formy jsou v Ozdobě jedním z nejkřehčích pilířů celé výroby.
V jedné místnosti jich skladují celkem 632, jsou keramické a některé pamatují i půl století. „Už nikdo je v tuhle chvíli nevyrobí. Když se forma rozpadne nebo spadne a rozbije se, novou neseženeme,“ popisuje Rybáková možná nejcennější a nenahraditelný element firmy.
Proč je rozbitá ozdoba uvnitř stříbrná
Po foukárně následuje stříbření, kam putuje zhruba 80 procent výrobků. Do ozdoby se jehlou nadávkují dvě složky, uvnitř začne chemická reakce a ponoření do teplé vody ji urychlí. „Stříbří se, protože barva, do které se ozdoba následně smočí, není natolik sytá, aby nebyl výrobek průhledný. Stříbro uvnitř funguje na principu zrcadla, odráží barvu,“ vysvětluje Monika Rybáková. Průhledné ozdoby se dělají také, ale tvoří menšinu produkce. Ve smáčírně, kde ozdoby získají kompletní barevné krytí, je vše závislé na tlaku, vlhkosti i teplotě. „Třeba když je před bouřkou, tak se ty barvy na ozdoby zkrátka chytat nechtějí,“ vysvětlují mi tam zkušeně.
Skutečný charakter ozdob se ale rodí až v malírně. Vedoucí paní Veronika tu pracuje pětadvacet let. Její první ozdobou byla klasická koule s tečkami, na které tu i pod jejím vedením každý začíná. Paní Veronika kvůli této práci nevystudovala žádnou speciální školu: „Vůbec ne, já mám textilní obor,“ říká. A tím se potvrzuje klíčový motiv celé firmy, protože místní řemeslo se nikde systematicky nevyučuje. Kdo přijde, musí se zaučit v provozu. A podle lidí z výroby je z velké části potřeba i talent.
Třeba takový kominíček zabere přibližně deset minut čistého času, ale ve skutečnosti ho nelze namalovat naráz. Maluje se po vrstvách, mezi kterými musí barva zaschnout. „Na všech uděláme obličej, pak vlasy, pak třeba láhev a takhle postupně pokračujeme. Je to nějakých 60 kusů za směnu,“ popisuje paní Veronika. Cenu ozdob pak neurčuje například jen velikost, ale také počet „dotyků“, tedy kolikrát musí malířka ozdobu vzít do ruky.
Překvapivou roli tu hraje peří. V jedné části výroby sedí žena nad velkou krabicí vypraného krůtího peří a vybírá ta nejhezčí pírka pro ozdoby s ptáčky. A pak jsou tu kolekce, kterými firma reaguje na vkus a trendy: retro, cibulákové ozdoby, motivy modrotisku nebo různé tematické série.
Nejcennější kousek v nabídce Ozdoby jsou nyní velikonoční vejce inspirovaná slavnými Fabergého vejci. Firma jim ale říká „Fa-Berger“ podle příjmení zakladatele firmy Václava Bergera. Limitovaná edice vzniká v počtu 200 kusů od jednoho druhu pro celý svět a zdobí se kameny, někdy i plátkovým zlatem. Vajíčko má navíc ručně foukaný skleněný stojánek. „Tu formu na velkou kraslici jsme měli historicky. Syn přišel, inspiroval se tím a dal to o level výš. Udělal limitky, přidali jsme stojánky, luxusnější balení a certifikáty,“ popisuje obchodní ředitelka Romana Juklová.
Trendy přichází a odchází, koule u stoleté firmy zůstavají
Kořeny Ozdoby sahají do roku 1910, kdy Václav Berger začal obchodovat se skleněnými korálky. Ruční výrobu vánočních ozdob rozjel ve 30. letech, podnik přežil první světovou válku, později znárodnění v roce 1948 i návrat rodiny k řemeslu po revoluci. Jedním z milníků byl rok 1934, kdy Josef Berger zavedl zavěšování ozdob na záponku s vidlicovým pérkem, což je systém používaný dodnes.
Za moderní dějinný zlom považuje vedení firmy období kolem let 2009 a 2010, kdy skončila spolupráce s velkoodběratelem a rodina musela vybudovat vlastní obchodní síť, cenotvorbu, katalogizaci i marketing. „To byl pád na dno,“ říká Juklová. Stabilizace přišla postupně a dnes se prý firma pohybuje okolo obratu 12 milionů korun ročně.
Ozdoba nyní vyváží do zahraničí, nejčastěji do Německa a Rakouska, ale také do Polska, Nizozemska či na Slovensko. Specifický trh pak prý tvoří USA, kde se prodávají motivy, které by český zákazník často minul - mořští koníci, hvězdice nebo mušle. Vedle exportu je důležitý i tuzemský prodej včetně turistů, kteří přijíždějí na exkurze.
Sezónnost je nicméně nemilosrdná. Před Vánoci a o Velikonocích poptávka roste, pak přicházejí měsíce, kdy je prodej slabý nebo nulový. „Musíme hospodařit obezřetně, protože nevíme, jestli ta práce přijde. A najít náhrady za foukače a malířky je na několik měsíců i let,“ říká Juklová. Malou firmu, kterou kromě generálního ředitele Martina Jukla tvoří primárně ženský kolektiv, navíc v minulosti zasáhl i „baby boom“, kdy několik žen odešlo najednou na mateřskou dovolenou a některá pracoviště to téměř rozložilo.
Jedna jistota ale zůstává napříč trhy i sezónami stejná - skleněná koule, o kterou je zcela neměnná a největší poptávka. „Je to základní tvar a gros Vánoc na všech stromcích,“ říká Juklová. Barvy a tvary se střídají, trendy se vracejí ve vlnách, ale skleněné koule ve stoleté firmě Ozdoba ve Dvoře Králové zůstávají.
