Denně zaslechneme desítky cizích rozhovorů. Pobaví i pobouří

Do tramvaje nastoupí dvojice asi sedmnáctiletých dívek. „Fakt mi to řek,“ tvrdí blondýnka. Její černovlasá kamarádka jen kroutí hlavou. „Neke, to by snad takhle na rovinu neřek´, to by byl pěknej šmejd,“ reaguje černovláska. Cestující okolo začínají zvedat hlavy a probouzejí se z ospalosti. „Prej jsem tlustá,“ říká blonďatá slečna. Ve stejném duchu pokračuje dialog deset minut. Přestože tramvaj rachotí na kolejích, je slyšet každé slovo.

Když se člověk pozorně zaposlouchá, podobných rozhovorů zaslechne ve svém okolí desítky. Často si ani lidé neuvědomují, že je někdo poslouchá. „Když jsme zabraní do rozhovoru, máme pocit, že nás nikdo kolem neslyší. Ale v uzavřeném prostoru, jako je třeba městská hromadná doprava, se zvuk dobře šíří. A není mu kam utéct,“ říká odborník na etiketu Ladislav Špaček.

Příliš soukromí lidé nemají ani v noční tramvaji, přestože se zdá, že v ní většina lidí pospává a nevnímá. „Zas je to tu plný vožralů,“ postěžuje si po nástupu do tramvaje číslo 56 asi pětadvacetiletá slečna svému příteli. Sama také nepůsobí příliš střízlivě. Chvíli nato se rozpovídá o tom, jak se strašně těší domů a začne příteli vykládat, co vše s ním bude dělat. „Evičko, jsme v tramvaji,“ marně ji mírní její partner, protože začínají poslouchat i ti, kteří vypadali, že tvrdě spí.

„V tramvaji bychom neměli probírat intimnosti, zdravotní, finanční nebo pracovní problémy,“ radí Špaček. Lidé, kteří mají nutkání podobné věci druhému říct, by podle něj měli vystoupit.

Telefon a prasečí chřipka

Tramvaj, metro nebo autobus patří mezi místa, v nichž lidé každý den tráví několik desítek minut. Cestou často vyřizují osobní i pracovní telefonáty. Třeba v autobuse číslo 177 po cestě z Proseka do Kobylis radil muž ve středním věku své dceři, jak uvařit polévku z pytlíku. Horší ale je, když lidé řeší osobní problémy.

Podle psychologů nás telefonování, jehož jsme svědky, rozčiluje mnohem více než rozhovor z očí do očí. „Štve nás, že neslyšíme přirozený dialog. Je to proto vrcholně neohleduplné a měli bychom si podobné věci odpustit,“ říká Špaček s tím, že člověk by se měl volajícímu omluvit a zavolat mu až poté, co vystoupí.

Ne vždy zaslechnuté rozhovory obtěžují. Někdy svou upřímností dokážou cestující pobavit a potěšit. V metru třeba navázali kontakt dva lidé. Mladá slečna se snažila zadržet pláč, přesto ale vytahovala již druhý kapesník. „Nemáte prasečí chřipku, že ne?“ zeptal se muž vedle ní. Slečna odpověděla, že rozhodně ne. Muž si všiml jejích slz. „To mě mrzí. Kdybych věděl, že vás potkám, nesnědl bych tu marokánku. Sladké pomůže,“ řekl cestující ve snaze ji povzbudit.

Odposlech v Praze

Na základě nechtěně odposlechnutých rozhovorů fungují různé internetové stránky. Mezi prvními byla www.overheardinnewyork. com, kterou lidé plní hovory, které zaslechli v ulicích New Yorku. Tato skupina inspirovala při zakládání facebookové skupiny Odposlechnuto v Praze Zbyňka Vlasáka.

„Nejde nám samozřejmě o nějaké špehování. Cílem skupiny je zachytit duši města, jeho vnitřní hlas,“ říká Vlasák. V současné době má skupina přes jedenáct set členů, kteří na web přidávají desítky zajímavých hlášek či popisů komických situací z Prahy.

„Rozjeli jsme to způsobem, který zdůrazňuje anonymitu lidí, kteří jsou v příspěvcích citovaní,“ říká Vlasák, který svými příspěvky také obohacuje obsah stránky. Všechny příspěvky jsou anonymní, protože lidé, kteří je na internet umisťují, většinou autory výroků neznají.

Uživatelé facebooku si tak mohou přečíst třeba záznam rozhovoru z eskalátoru metra, kdy se spěchající muž snažil obejít silnějšího cestujícího. „S dovolením,“ žádá ho spěchající muž opakovaně. Načež dostane nevybíravou odpověď. „Copak mám křídla, ty v..e?“ zareaguje na prosbu.
Příspěvků, které by mohly někoho zesměšnit, je na stránce málo. Tím, že jsou citace anonymní, může se v nich poznat jen autor.

„Naším cílem je, aby se lidé trochu otevřeli svému okolí. Už nás nebaví jezdit metrem, které je plné zachmuřených, do sebe ponořených postaviček,“ tvrdí Vlasák.

V tramvaji cestující pobavila holčička, kterou maminka vezla do školky. Říkala jí, že něco jako školky mají i staří lidé. „Hroby?“ reagovala holčička.

Příspěvky nepocházejí jen z dopravních prostředků, ale i z obchodů, parků či restaurací.

Jeden z nejoceňovanějších pochází z 29. října. „Jsme v místnosti. V místnosti se co?“ napomíná otec po příchodu do obchodního centra svého syna. Ten si poslušně sundá kšiltovku. „Tati, já tě nenávidím,“ odpoví hoch.

I v cizině vám rozumějí

Při cestování městem lze vyslechnout i zajímavé rozhovory mezi cizinci, kteří se domnívají, že jim Pražané nerozumějí. Příkladem jsou skupinky mladých Italů, kteří hodnotí půvab dívek v ulicích metropole. Jedna z nich vstane a stoupne si k rozjařeným turistům. „Vy mi taky nepřijdete zrovna sexy, pánové,“ prohodí italsky a odchází, zatímco mladíci zůstanou stát s otevřenou pusou.

Špačkova rada mluvit na veřejnosti s vědomím toho, že nás může slyšet kdokoli, se tak může hodit i v cizině.

Na facebooku líčí svůj zážitek jedna studentka. V zahraničí na ni na ulici začala útočit vosa, která se jí usadila na sukni. Slečna začala vosu častovat vulgárními výrazy. „Ještě, že mi tu nikdo nerozumí,“ říkala si. „Ale rozumí,“ dostala od kolemjdoucí ženy odpověď v čisté češtině.