Diskotéky s cenzurou a bez alkoholu

Čaje s živou hudbou. Bigbeatové večery.Pojďme se bavit, jsou osmdesátá léta. Vzhůru na nealkoholickou diskotéku.

Život před rokem 1989 byl možná o to snazší, že měli všichni práci a po práci čas na zábavu. Takovou, jakou lidem dopřával socialistický režim. Jaké byly možnosti kromě dvou televizních programů? V dobách, kdy internet byl jen pojmem?

„V neděli odpoledne byly od čtyř do devíti čaje, na kterých hrála živá hudba. Střední generace měla příležitost k tanci buď na pouťových zábavách nebo na plesech. Jinak nic tohoto druhu nebylo,“ vzpomíná strakonický diskžokej František Mareš. Hrály se takzvaně tři na tři. Tři popové písničky, tři dechovky a přestávka.

Diskotéková léta

Samostatnou kategorií a světovým unikátem byly taneční zábavy s bigbeatovými kapelami, které hrály k tanci. „Začínaly tak skupiny jako Olympik nebo Katapult,“ připomíná Mareš.

V osmdesátých letech zavedli tehdejší mocipáni nealkoholické diskotéky. „V hospodě se sice čepovalo, ale na sál lidé s alkoholem nesměli. Dovedete si představit, jak asi tento systém obcházeli,“ říká DJ.

S nealkoholickou diskotékou, která velkou účast neslibovala, si poradili i v Krči u Protivína. „Vzpomínám, jak jednou volali, že zkusí tu nealkoholickou diskotéku. Když jsem přijel, byla na kulturáku cedule: Dnes nealko! Jen pivo a víno. Říkám jim, a to snad není alkohol? Pořadatel mě ale uzemnil argumentem, že přece pivo je jen voda,“ dodává.

I na strakonické poměry byl výběr skladeb diskžokejů, ale i repertoár kapel ostře sledovaný někým, kdo nebyl v sále za zábavou, tvářil se loajálně, ale z podobných pořadů podával hlášení nahoru, odkud pak přicházel zákaz činnosti. Na Strakonicku vzniklo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let několik bigbeatových kapel. S Rotorem začínala například zpěvačka Hana Křížková. Z dalších to byly Bonton, Tep, Lidová metelice, Sta rock, Metor, Recept, Extrakt.

Oblíbené divadlo

Vyhledávanou zábavou v Písku bylo v osmdesátých letech divadlo. „V kulturním domě a v divadle nechyběly estrády. Kolem devadesátých let bývaly na programu i operety. Navíc sem přijížděli herci z Budějovic, Příbrami nebo z Prahy. Hrála se klasika, konverzace čtyř herců,“ vypráví Jindřich Prach, který šéfoval píseckému ochotnickému divadlu. Většinou hráli na Zvíkově, v Písku.

Podle Pracha měla divadla v osmdesátých letech mnohem větší ohlas. „Dnes není takový výběr. Kultura v tomto směru upadá. Za divadlem lidé jezdí do Prahy, jenže vstupenky jsou dost drahé,“ dodává.

Jak na tu dobu vzpomíná hoštický rodák a režisér Zdeněk Troška? „Nikdy mě nikdo nenutil, abych točil agitační filmy. Na to byli na Barrandově jiní režiséři. Cenzura byla, to je jasné. U prvního dílu Sluce, sena mně doporučovali vystřihnout některé scény, kde jim připadalo, že zesměšňuji socialistickou vesnici, důchodce a jezedáka,“ vzpomíná režisér. Teď je doba jiná v tom, že jsou tvůrci filmů pod tlakem peněz a musejí akceptovat požadavky producentů a sponzorů.

Některé kulturní akce s revolucí skončily. Jiné pokračují dál. Za všechny stačí připomenout věhlas Dudáckého festivalu, Prácheňského souboru nebo Šrámkova Písku.