Gamblerku Evu před pěti lety přivábily blikající třešničky a citrony hracího automatu. Při práci servírky přístroje nešlo přehlédnout. Napřed do nich nasypala dvě stovky. Pak jednoho dne za půl hodiny vyhrála pětatřicet tisíc. Jenže s nimi už nedokázala odejít, a tak se domů namísto výhry vrátila s dluhem.
„Mámu stála moje herní kariéra kolem milionu korun. Nebyl problém z ní vytáhnout peníze. Stačilo říct, že jsme v práci nedostali výplatu. Že nemám na nájem, že dcera potřebuje lyže. Gambler si musí neustále vymýšlet a ještě si dávat bacha, aby se do svých lží nezamotal,“ vysvětluje sedma-čtyřicetiletá žena. Pro jistotu uvádí jen křestní jméno.
Má za sebou ústavní léčbu v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, nyní do pavilonu 7 dochází k ambulantnímu doléčení.
Rok a půl abstinence
Eva žije v Praze s dvanáctiletou dcerou, její manžel už deset let pracuje jako řezník v Irsku. Chtěl by tam zůstat, ona za ním však nechce. Neumí si život v cizině představit.
„Muž mi posílá peníze na dítě. Stydím se za to, že i ty pak do hodiny skončily v automatu. Když máma prodala byt, dala mi 250 tisíc na auto. Já z nich vzala 140, koupila na leasing oktávku a zbytek prohrála,“ líčí bývalá servírka.
O auto stejně přišla, nakonec se v zoufalství svěřila svým blízkým a našla cestu do léčebny.
Rok a půl vydržela abstinovat, pak do toho spadla znovu. „Neumíte si představit ty stresy. Semelou vás hned po probuzení. Máte nervy z toho, od koho si tentokrát půjčíte, jakou báchorku si zas vymyslíte. Je to peklo,“ říká Eva.
Chce bez herny vydržet
Stud před nejbližšími ji zavedl znovu do Bohnic, na šestitýdenní přeléčení. Se svými dětmi Eva všechno probrala, i s pětadvacetiletou dcerou z prvního manželství, která už má sama roční dceru. „Měla možnost pracovat v hospodě, ale když viděla, co se mi stalo, kvůli automatům se toho lekla,“ podotýká Eva.
I ona kvůli automatům změnila místo, našla si práci jako pokojská. Rodina ji nezatratila. „Dělám teď všechno, co mi na „sedmičce“ řeknou. Nesmím sledovat ani soutěže typu Riskuj v televizi, ani si vsadit sportku. Tentokrát chci za každou cenu vydržet,“ dodává Eva.
Chtěla peníze na drogu
Kadeřnice Lenka před šesti lety „z hecu“ vyzkoušela pervitin a už s ním nepřestala. K automatu se postavila, když jednou potřebovala sehnat peníze na drogu. Vyhrála osmdesát tisíc a po dlouhé době se cítila jako v ráji. Zaplatila dluhy a se zbylými dvaceti tisíci šla znovu do herny.
„Nikdy jsem nebyla ten klasický feťák, co se válí doma nebo na ulici a svou dávku chodí kupovat na Václavák. Tajila jsem to s vědomím, že dělám něco špatně. Zpočátku mě pervitin krásně nakopnul, pak přišel rychlý sešup,“ vypráví šestatřicetiletá Lenka.
Aby zvládla rostoucí deprese, zvyšovala dávky, ale ve hře se jí přestalo dařit. Věřila, že se to zlomí, hrála víc a náruživěji.
„Byl to začarovaný kruh, pochopila jsem, že už to sama nezvládnu. Svěřila jsem se bratrovi, a ten mě odvezl do Bohnic,“ říká žena.
Bydlí s maminkou, partnera momentálně nemá. Ani děti. Od drog i hraní už půl roku abstinuje. Každý čtvrtek chodí k doléčování do AT poradny k lékařce Gitě Pekárkové. A prohlédla. „Nikdo a nic vás nedonutí přestat. Uspějete jen tehdy, když to chcete vy sama,“ dodává Lenka.
S léčbou se nesmí otálet
V pavilonu číslo sedm bohnické léčebny jsou ženy-gamblerky mezi ostatními závislými ve výrazné menšině. Ty v ambulantní léčbě proto docházejí na skupinovou terapii na mužské oddělení k primáři Karlu Nešporovi. Nebo do AT poradny Centra sociálních služeb v Praze-Řepích. Funguje také čtvrteční anonymní AT linka 724 307 775.
„Důležité je léčit se dřív, než přijde sociální debakl. Mohou se přidat i kardiovaskulární či jiné zdravotní potíže jako následek stresu,“ varuje vedoucí lékařka oddělení závislostí v Bohnicích Gita Pekárková.
