Do Ústí? Pro nemocné utrpení
Mezi dveřmi onkologického oddělení chomutovské nemocnice stojí jednašedesátiletý Josef Záruba. Žertuje se sestrami i primářkou Martinou Chodackou. Málokdo by řekl, že se pere s nemocí, která straší lidi v nočních můrách.
„Poprvé mi našli nádor v červnu před čtyřmi roky. V tlustém střevu. Hned v červenci jsem šel na první operaci,“ vypráví pevným hlasem Záruba. Rakovina však napadla játra a naposledy před rokem a sedmi měsíci plíce.
„Ty jsou nejhorší. Střevo i játra už jsou v pohodě,“ mluví lehce o své nemoci letecký mechanik. Sám ji pro sebe nazývá chřipkou. „Občas se nad rakovinou zamyslím. Z počátku mě napadlo, proč zrovna já. Hlavně když se to rozšířilo na játra a pak ještě do plic. Jenže na takovou otázku není odpověď. Je to život,“ pokrčí rameny.
Tři typy nemocí
Biologická léčba, kterou Josef Záruba podstupuje, je nyní to nejmodernější, co lékaři na boj s rakovinu mají. Tomu odpovídá i její cena. „Je několikanásobně dražší než chemoterapie. Biologická léčba působí na rozdíl od ní jen na nádorové buňky. Někdy ale stejně musíme obě léčby kombinovat,“ vysvětluje primářka Chodacká.
V Chomutově ji podstupují tři typy pacientů. Ti, kteří mají rakovinu tlustého střeva a konečníku, ledvin a prsu.
U prvních dvou typů ji pacienti podstupují jen v případě, že rakovina metastázuje dál. U rakoviny prsu ji lékaři zahájí hned po operaci. „Dnes umíme najít metastázy brzy, takže pacienti mohou i relativně dlouho žít. Žít bez potíží kvalitním životem,“ odmítá Chodacká laické vysvětlení, že biologická léčba je jen pro ty, kteří už nemají naději na uzdravení.
Hned však popisuje případ, který dokazuje účinnost léčby. „Máme pacientku, které metastázy zmizely,“ říká Chodacká s tím, že dalších takových případů by mohla uvést řadu. Výjimečným případem je i Josef Záruba. I během léčby chodí do práce. Přestože si může užívat důchod.
Pracuje, aby byl aktivní
„Práce je pro mě koníčkem a všichni mi v ní vycházejí vstříc úplně špičkově,“ rozzáří se při řeči o zaměstnání Záruba. I kvůli ní dojíždí z Mostu do Chomutova. „Než zavřeli vojenské letiště v Žatci, pracoval jsem tam,“ vypráví svoji životní pouť.
Od letectví neodešel, začal jako letecký mechanik pracovat u soukromé firmy. Z letiště to má jen kousek na onkologii. „Mně to hodně pomáhá psychicky. Kolikrát se ráno probudím a cítím se špatně. Řeknu si, že dnes do práce nejdu, ale stejně se za čtvrt hodiny seberu a jedu,“ dodává.
S možností, že bude muset místo do Chomutova jezdit do Ústí nad Labem, se ale smířit nechce. „Přineslo by mi to utrpení. Nejen mě, ale i všem ostatním. Ten, kdo to nezažil, nepochopí. Abychom mohli dobře žít i s rakovinou, musíme být psychicky v pohodě. Známe sestry, lékaře, prostředí. Jít do neznámého a ještě daleko, to je stresující. Navíc si nedokážu představit, jak by tam zvládali nápor dalších stovek pacientů,“ obává se Záruba.
Teď přemýšlí, jak nemocnici pomoci, aby úředníci změnili své rozhodnutí. „Napíšu kamkoliv,“ říká odhodlaně pacient.