Je chodící encyklopedií plzeňské zoo. Právě od něho přicházejí první zprávy o změnách či přírůstcích v říši zvířat. Jeho znalosti využívají i školy při besedách. Sám Martin Vobruba hltal informace o zvířatech už od útlého dětství díky svému neobvyklému koníčku. „Začal to hladkosrstý jezevčík. To byla první pohlednice zvířat, kterou jsem získal. Bylo mi šest let,“ začíná vyprávění o sběratelské vášni mluvčí plzeňské zoo. Tehdy se psal rok 1981, v novinových stáncích byly především pohlednice s tygry a levharty známého fotografa Ericha Tylínka. A tak se stal z Martina Vobruby nadšený sběratel, v poslední době hlavně pohlednic zoologických zahrad.
„První cesta při návštěvě zoo vede do prodejny suvenýrů, doslova vždy místní butik vyplením,“ směje se. Plenění novinových stánků a později zoo butiků mu jde dobře, během třiceti let získal kolem dvanácti tisíc exemplářů. „Do pěti tisíc jsem to měl spočítané naprosto přesně, potom jsem jednou za měsíc začal připisovat přírůstky. Na podrobnější kontrolu není čas,“ připomíná. Jeho sbírka by tak zabrala plochu sto osmdesáti čtverečních metrů, tedy tří větších bytů v paneláku. Přitom do své sbírky neza- Doma má tisíce zvířat, v zoo další živá řazuje všechna zvířata. „Psy, kočky a koně nesbírám, prostě žádná domácí zvířata. A nemám ani humorné pohlednice, takové ty opičáky s tričkem a podobně. Ve třetí čtvrté třídě jsem se ještě celou sbírkou chlubil spolužákům,“ přiznává sběratel. Do skupiny nechtěných patří také kreslené pohlednice. Ani jedna plzeňská Velký skok v počtu pohlednic se mladému sběrateli povedl před rokem 1989.
„To nebyl problém při návštěvě několika papírnictví a trafik koupit několik desítek různých pohlednic v jediný den,“ vzpomíná. Poslední dobou se zaměřuje hlavně na pohlednice zoologických zahrad, méně na snímky divokých a cizokrajných zvířat. „To jsou tak tři čtyři roky. Pokud nejsou ze zoo, omezuju je. Ale ony stejně mimo zoo prakticky nevycházejí,“ dodává Vobruba. Nejvíc se orientuje na staré černobílé pohlednice tuzemských zoo. „Mám třeba přes dvě stě pražských, byl jsem překvapený, kolik jich v šedesátých letech vyšlo. Ale ani jednu plzeňskou. Ty začaly vycházet až barevné, o existenci černobílých se prakticky neví,“ zmiňuje. Plzeňská zoo v Doudlevcích přitom vznikla již ve dvacátých letech minulého století. Nejhlouběji do peněženky si sáhnul Martin Vobruba při „úlovku“ černobílé pohlednice malajských medvědů z liberecké zoo. „Tehdy jsem zaplatil tři stovky. Na netu se nabízejí i pohlednice za tisícovku, to ale nedám,“ má jasno Vobruba.
Jednou by chtěl pohlednice zařadit do alb nebo pořídit elektronický atlas. „Jenže – alba jsou moc drahá a na elektronické zpracování zase není čas,“ povzdechne si. Čtyři za den Má radost, když se na pohlednicích objeví neobvyklá či vzácná zvířata. „Mnoho je tygrů, lidoopů, slonů a medvědů, málo mravenečníků, šelmiček nebo plazů,“ poeticky připomíná Vobruba. Pohlednicový nadšenec jezdí na specializované burzy do Prahy, byl na mezinárodním setkání sběratelů propagačních materiálů zoo. „Pohlednice mi vozí i známí, sháním je na internetu, dívám se do trafik,“ vypočítává. A tak má pohlednice i z Nového Zélandu, USA, Kanady nebo Ruska. Hlavním zdrojem ale zůstávají návštěvy zoologických zahrad. „Byl jsem již ve více než devadesáti zoo v deseti státech. Mým rekordem byla návštěva čtyř malých zoo v Rakousku za jediný den,“ zmiňuje Vobruba.
Při plenění zoo butiků zažívá rozporuplné pocity. „Jsou některé malé zoo, které nemají jedinou pohlednici, velké německé zahrady naopak někdy disponují třemi desítkami pohlednic,“ popisuje. Počet krabic v jeho bytě se bude stále zvětšovat. „To mě už nepustí. Jednou bych byl rád, kdyby sbírku převzali synové nebo se dostala do muzea. Aby neskončila někde na smeťáku. Na to je ale čas,“ uvědomuje si šestatřicetiletý sběratel.
