Jezdí rádi na kole a skvělá zábava jim není cizí. K tomu přidali moře elánu a špetku technického umu. Vznikla parta, která se vydává na výlety na desetikole, šestikole, čtyř, tří nebo dvoukole, prostě na směsi vícemístných kol. Nejezdí na čas, ale pro radost a občerstvovací zastávky jim ani trochu nevadí.
Založili Společnost vícemístných kol Dolní Lhota. Před třiceti lety. Parta má dnes na čtyři desítky členů nejen z Dolní Lhoty, ale i z Kalu, Beňov, Rohozna, Klatov, Bezděkova, Bolešin a dalších míst v okolí. A tyhle lidičky jsou i rekordmany. Pyšní se desetimístným kolem. To je jediným v České republice.
Nechtěli chodit pěšky
„Trénovali jsme na pochod Praha - Prčice. Vždy jsme ale došli jen do hospody a zpátky. Jednou jsme skončili ve svrčoveckém výčepu. Jenomže tam nám nohy nějak ztěžkly. Tak jsme si před hospůdkou půjčili kolo. Byli jsme ale tři, a kolo to nevydrželo. Vrátili jsme se zpátky do hospody, a když tam někdo prohodil, že v Sušici na nějakém srazu mládeže měli vícemístnou koloběžku, bylo rozhodnuto. Uděláme si vícekolo,“ vzpomíná ještě dnes jeden ze zakladatelů Společnosti vícemístných kol Dolní Lhota Dalibor Zahut.
To, co se upeče a domluví, i u piva v hospodě, platí. Alespoň u dolnolhotských nadšenců. „Jenomže jsme pak jsme si lámali hlavy nad tím, kolikamístné kolo uděláme,“ podotýká Zahut. „Pětikolo neprošlo. Shodli jsme se, že lepší bude šestikolo. Aby to šlo do páru,“ směje se. „Okopírovali jsme klasické kolo. Jen jsme k němu přidali šest sedel. Nic složitého,“ diví se Dalibor Zahut, kterému nikdo z party neřekne jinak než Hanes, otázce, jak náročné bylo postavit šestikolo. Šestikolo bylo na světě a teď bylo nutné trénovat. A tak šlapali.
Česká republika jim byla malá, a tak se vydali k maďarskému Balatonu. „Když jsem viděl tu neskutečnou rovinu před sebou, braly mě i mdloby,“ přiznává Václav Prokopec. Akce přibývaly. Atrakci, vícemístné kolo z Dolní Lhoty a skvělé parťáky, zvali do všech koutů České republiky. Jedenaosmdesátý rok měli dolnolhotští kolaři hodně našlapaný. „Byli jsme i na Rujaně v Německu,“ připomíná Vladislav Siblík.
„Chtěli jsme projet všechny okolní země. To se nám skoro povedlo, jen na západ nás tehdy nepustili,“ dodává Jaroslav Prokopec. Absolvovali několik setkání majitelů vícemístných kol. Parta nadšenců okolo Dalibora Zahuta z Kalu zastupovala se šestikolem Dolní Lhotu také na srazu Lhot v Uhlířské Lhotě u Kolína. „Václav Drudík z Dolní Lhoty se potřeboval před devatenácti lety se něčím blýsknout na srazu. A napadlo ho naše kolo. Tak jsme se vydávali za Lhoťáky,“ vysvětluje Zahut.
„No jo, jenomže. Tam jsme se potkali s dalším šestikolem. A Venca, jak jinak než u piva, prohlásil – uděláme desetikolo,“ ohlíží se Dalibor Zahut. „Hned druhý den jsme se do stavby desetikola pustili. To je dosud jediným v republice. Alespoň my o jiném nevíme,“ tvrdí Zahut.
Tým je sehraný
Kdo neviděl na vlastní oči, jen těžko si představí, jak se skoro šest a půl metrů dlouhý a dvě stě kilogramů těžký kolos s deseti jezdci dá do pohybu. „Nic to není. Normálně jedete na kole,“ tvrdí Vladislav Siblík. „Fakt to není těžké. Zkuste si to,“ nabízí redaktorce Sedmičky svezení na rekordmanském kole. Přidává se i fotograf.
Nic to opravdu nebylo, ale jen díky obrovské souhře ostatních členů posádky a velké galantnosti mužů, kteří desetikolo při rozjíždění i při zastavování přidržovali ve správné poloze. I balanc pro ně byl hračkou. Posádka šlape jako hodinky. Jen nevidět na cestu před sebe vyvádí nováčka trochu z rovnováhy. A pak také velká, ovšem marná snaha točit s pevnými řidítky v zatáčce.
„Hop, a šlapem. Zastavujem,“ vydává povely Dalibor Zahut. „Hanes je první, řídí a vydává povely a zbytek mančaftu je plní. Teda měl by,“ směje se Václav Prokopec. „Hned poznám, že se někdo ulejvá,“ tvrdí Zahut. „Ale protože už máme nějaký ten křížek na krku a s přibývajícími roky jsme línější, přidali jsme si na kolo motůrek,“ skoro šeptá. „Ten nám ale jen vypomáhá do kopců,“ tvrdí Vlasta Řeřichová. Nikdo z týmu si nevzpomíná na havárii.
„Frčí to, osmdesátku jsme vytáhli,“ upřesňuje Hanes. „Ale jednou jsme při výšlapu do kppce předjeli žigulíka. Jeho řidič nevěřil, a když se trochu probral, klepal si na čelo,“ přidává zážitek Josef Duda. „Při některých sjezdech se samozřejmě bojíme, ale naše námitky a prosby jsou zbytečné. Když jedeme z kopce, řveme, aby brzdil, ale není to nic platné,“ žaluje na řidiče Marie Dudová.
„Zepředu se vždycky ozývá – máme to přece na ježdění a ne na brždění,“ přidává se se smíchem Josef Duda. Parta, která má azyl v příjemném prostředí dolnolhotského altánu, na desetimístném kole našlapala deset tisíc kilometrů. A obavy, že by další už nepřibývaly, nemá. Vícemístná kola totiž s chutí prohání i jejich potomci.
