Ten samý dům v centru Chomutova, ale s jiným designem. Před jedenatřiceti lety ho otvírali jako vzor socialistických nákupů pod jednou střechou. Teď u něj střihali pásku jako u jednoho z obchodních center.
První den Prioru
Sobota 15. prosince 1979. Nově postavený Prior ve Farského ulici v Chomutově obléhá tisícihlavý dav. Celookresní událost. Lidé netrpělivě čekají na slavnostní otevření. Věří, že seženou nějaký lepší dárek pro blízké k Vánocům.
A co víc. Chomutované se poprvé setkají se samoobslužným prodejem ve všech odděleních. Do té doby ho znali jen v potravinách.
„Měli jsme strach, že vymáčknou výlohy, jak se tlačili. Nedočkavý dav museli usměrňovat esenbáci. Takový byl hlad po zboží,“ vzpomíná na první den v Prioru sedmašedesátiletá Hana. Pracovala v něm až do důchodu.
Většina prodavaček tam přešla z obchodního domu Květen v Ruské ulici, který následně zanikl. „Stěhovali jsme odtud zboží do Prioru. Museli jsme nechávat stranou dovoz, aby do nového obchoďáku šlo i něco lepšího. Z oděvů, drogerie, elektroniky. Moc toho ale nebylo,“ vysvětluje Hana. Pamatuje si, jak poprvé odemkla dveře Prioru a sotva stačila uskočit. „Lavina mě málem zavalila. Lidé se nahrnuli dovnitř a rozeběhli se po ploše. Nevěděli, kde co je. Bylo to až komické, jak zmateně pobíhali od jednoho oddělení ke druhému a automaticky se stavěli do front,“ vybavuje si.
Toho dne měl Prior velké tržby. „Sloužily obě směny, od rána do večera. Prodali jsme kdeco. I dárkové balíčky s ruskými voňavkami a laciným mýdlem,“ přibližuje šestapadesátiletá Marie, bývalá prodavačka.
Už první den měl Prior problémy s klimatizací. „Mrzli jsme. Vybásněná klimatizace nikdy pořádně nefungovala. Nafasovali jsme důchodky a oteplené vesty,“ říká Hana.
Protože prodavačky nebyly zvyklé na samoobslužný prodej, nestačily při tak velkém náporu chránit zboží před zloději. „Ženské uklízely, vybalovaly zboží, proto nikdo tenkrát pořádně nehlídal,“ tvrdí Marie.
Na už neexistující Prior ale nevzpomínají ve zlém. I přes nedostatky, jimiž socialistický obchod trpěl. „Měli jsme šikovné aranžérky a nejkrásnější výlohy v kraji. Před Vánocemi zdobily výklady nádhernými výjevy z pohádek,“ podotýkají obě ženy. Pak ale přišlo nařízení shora a křesťanské symboly musely zmizet. „Zakázali nám i používat vánoční papír a pouštět na odděleních koledy,“ připouští tehdejší zaměstnankyně Prioru.
První den Chomutovky
Čtvrtek 30. září 2010. U přestavěného Prioru ve Farského ulici se tlačí lidé. Čekají na slavnostní otevření obchodního domu, přejmenovaného na Chomutovku. Je jich hodně, ale ne tolik jako před jedenatřiceti lety. A mají jiné nároky.
Otevření obchodního centra už není událost, na niž se sjedou lidé z celého okresu. Koneckonců hned vedle Chomutovky stojí nákupní středisko Central, otevřené před rokem.
Dav se dělí na dva tábory. Nejvíc je teenagerů, přišla i spousta důchodců. S rukama v kapsách, bez velkých tašek.
„Jdeme se podívat hlavně na kulturní program,“ přiznávají patnáctileté dívky Simona Klimešová a Iveta Malá. Dvaasedmdesátiletý Jan Jelínek tvrdí, že přišel jen ze zvědavosti. Obchod opustil, když dostal koblihu, které tam rozdávali.
Regály jsou přeplněné a žádné velké fronty. Spíš zvědavci. Bývalé prodavačky Hana s Marií se shodují, že o takovém množství zboží se předtím nikomu nesnilo. „Kdo má dneska peníze, může si koupit cokoliv,“ uvědomují si.
Změnilo se i společenské postavení prodavačky. „Tehdy si ji každý předcházel. Dnes není proč. Fungoval výměnný obchod. Když jsme nechaly zelinářce pod pultem kazeťák nebo svetr z dovozu, měly jsme u ní na Vánoce schované mandarinky a banány pro děti. Ale co, hlavně, že ta doba už je pryč,“ mávnou rukou nad minulými časy.
