Centrum města a jeho nejbližší okolí se pyšní řadou pozoruhodných dveří. Stačí se zatoulat do některé z úzkých uliček anebo se rozhlédnout po náměstí. Klasicistní poklady z minulého století nemusí nikdo hledat. Odhalí se samy. Některé jsou pečlivě udržované, jiné tiše chátrají a marně volají po novém nátěru. A přesto, i ty nejoprýskanější staré dveře si uchovaly glanc a špetku tajemna z dob, kdy byly čerstvě vsazené do pantů. Spolu s architektem Alešem Procházkou přešla Sedmička práh sedmi zajímavých dveří ve městě.
Dveře otevíral skladatel
Dveře v Růžové ulici 4/II se řadily podle architekta Aleše Procházky i v době svého vzniku k parádnějším kouskům. V době studií bral za kliku hudební skladatel Vítězslav Novák a dole míval svůj ateliér fotograf, který v třicátých letech dělal svatební momentku rodičům současné majitelky. Nahoře na půdě zůstaly jezdecké boty po předchozích vlastnících, z dob, kdy projížďky na koni byly běžným rozptýlením. „Ty boty patřily paní Emrové, která tady žila se svým manželem, doktorem Emrem,“ vypráví Milena Hanušová. Jednou je nejspíš věnuje muzeu.
Když se koncem osmdesátých let Hanušovi nastěhovali, bylo třeba hodně rekonstruovat. Lak na dveřích byl oprýskaný a místy zčernalý. Museli je očistit a znovu natřít.
Zpět do svých dveří
Osomovi se do Svatojánské ulice č. p. 153 přestěhovali před osmi lety. Místo si nevybrali náhodou. Pavel Osom se tady narodil. Z vyprávění si pamatuje, že vchod, jak ho Hradečtí znají dnes, kdysi neexistoval. „Tenkrát to nebývalo zazděné, ale otevřené, prodávali tu svíce,“ zamyslí se. Tehdejší majitelé obchodu podle něj nejspíš zkrachovali. Dům pak koupil jeho dědeček. Manželé dveře občas přetřou, ale velké opravy domu je teprve čekají. Architekt soudí, že dveře jsou příjemně masivní, ale nijak neobvyklé. Stylově i barevně se shodují s celou fasádou, původní konstrukce je jistě dobře udržovaná. Slohově odpovídají 19. století, ale protože Jindřichův Hradec byl v té době relativně konzervativní, odlehlá provincie, mohou být až o třicet let mladší, než jim podobné v Praze nebo ve Vídni.
Empírový skvost
„Krásná původní vrata, v jedné z nejhezčích jindřichohradeckých fasád, jejímž autorem je, tuším, stavitel Josef Schaffer,“ odhaduje architekt. Schaffer se podepsal na řadě domů obnovených po velkém požáru v roce 1801.
Aleš Procházka míní, že se dá hovořit o slohu empír, v Schafferově podání však poněkud zlidovělém. „Oceňuji, že vrata ladí se současnou barvou fasády,“ doplňuje.
Dům na náměstí Míru 6/I patří mezi ty, z nichž dýchá historie. Potvrzuje to i Rita Škodová. „Jsou tady zachovalé gotické sklepy a v zadní části domu můžete vidět renesanční arkády. Před druhou světovou válkou tu bydlela židovská rodina, která obchodovala s textilem, ale moc toho o nich nevím,“ dodává.
Stojíme na chodbě, když se šedivá vrata otevřou. Doprovází je jemné vrznutí. Další z nájemnic, Zdenka Bartošková, si vzpomene, že dříve mohli lidé domem procházet až k zámku. Vzpomene si i na to, že u popelnic zpod omítky vykukuje nástěnná malba.
Nevšední krajka
I ulice Pod Hradem skrývá klenot. Dveře domu s č. p. 3/IV, které jsou v porovnání s ostatními šesti benjamínkem, neoslní svým stářím ale netradiční výzdobou.
„Turisté se ně hodně dívají a fotí je, takže občas se s nimi člověk dostane do řeči,“ odvětí Petr Švec. Jeho žena s úsměvem říká, že někdy u nich zastaví i celý zájezd.
Zatímco Yvetta Švecová připravuje zelený čaj, který si přivezla ze své cesty do Vietnamu, vypráví, co nevšednímu nápadu předcházelo.
„Žijeme tady už třináct let a paličkovanou krajku na dveřích tu máme asi deset let,“ vzpomíná. Začalo to tím, že první zimu namalovala zinkovou bělobou do lunet dveří zimní motivy. Lidé chodili kolem a dveře obdivovali, a tak ji napadlo, že by bylo hezké nahradit bílou barvu paličkovanou krajkou.
Přiznává, že námět je sice její, ale krajku sama nedělala. S manželem oslovili proslulou jindřichohradeckou krajkářku Janu Krausovou, která se jejich uličkou vracela domů.
„Domluvili jsme se na motivu se dvěma pávy, s tím, že k sobě budou zrcadlově obrácení. Muselo to dát hodně práce, časově je to náročné“ uzavírá Švecová.
Povedená kopie
Architekt odhaduje, že tyto dveře jsou novodobou replikou, více méně zdařilou, ne však dokonalou ve všech detailech. Poslední nátěry nejsou podle jeho názoru příliš kvalitní, nebo dlouho nebyly obnoveny, a konstrukce dveří očividně trpí.
Manželé Vodičkovi, kteří v domě v ulici Na Hradbách 54 bydlí, to potvrzují. Přiznávají, že dveře jsou kompletně vyměněné, jediné, co z nich zůstalo původní, jsou staré mříže.
„Líbí se mi, jen se špatně čistí, ale jinak jsem s nimi spokojená,“ vysvětluje majitelka.
Za plastové dveře by je určitě nevyměnila. Když zjistila, že se u nich zastaví fotograf, smála se. „To je budu muset umýt,“ prohlásila.
Geometrická secese
V srdci tohoto domu se lidé zamykají už jen za moderními dveřmi, nicméně ty vchodové jsou dominantou, která si zaslouží pozornost. Stříška, chránící dveře, je markýza. „Ještě nedávno tam visela lucerna, ale zdá se, že zmizela“ uvažují Ondráčkovi. Jakmile padne otázka na dveře, Jitka Ondráčková s lehce kajícným výrazem zmiňuje, že by si zasloužily opravu. Nájemníci ji plánují na tento rok. „Chtěli jsme to udělat už loni, ale pán, kterého jsme na to objednali, byl příliš zaneprázdněný.“
Ondráčkovi dříve bydleli na sídlišti, ale jak sami říkají, s domem v Nádražní ulici č. p. 287/II, se to nedá srovnávat.
Fasáda je podle slov architekta Procházky velmi hezká, zajímavá ukázka geometrické secese. „Tímto stylem v Jindřichově Hradci stavěli ještě v polovině dvacátých let dvacátého století, což byl poněkud přežitek,“ podotýká. Zdůvodňuje to tím, že ve stejné době vznikly i některé progresivní funkcionalistické vily. Pokud byl stavebník pokrokový, dělal takto přibližně do začátku první světové války. Broušená skla v okénkách napovídají, že dveře jsou původní.
Kousky skládačky
Dvořákovi se nastěhovali v sedmdesátých letech. Vzpomínají, že dveře byly tehdy v dezolátním stavu. Dříve bývaly jen hnědé, šlo hlavně o funkčnost, a tak šel vzhled stranou.
Jiný by už ušetřil na nové, ale Jaroslava Dvořáková k nim má zvláštní vztah. Nikdy by je prý nevyhodila. Když se řeč stočí na stáří dveří, manželé zaváhají, ale pak mě ubezpečují, že musejí být staré minimálně sedmdesát let. Jiří Dvořák si je totiž pamatuje z dětství.
Současnou podobu mají dveře v Nežárecké ulici 103/IV asi pět let, za tu dobu je párkrát přetřeli. „Je to zajímavá a pro daný styl velmi vhodná barevnost,“ hodnotí úpravu Aleš Procházka. Majitelé ji zvolili proto, aby více vynikla řezbářská práce a kování.
Poslední úprava dveří byla skutečně důkladná. Dvořákovi dveře očistili až na dřevo. Nenechali se odradit a poradili si dokonce i s chybějícími kousky ve zdobení.
„Schovávala jsem si takové malé štěpky dřeva, a ty jsem pak doplňovala do dveří,“ říká majitelka. „Vidíte ten lupínek u té kytičky? Moje práce,“ pochlubila se.
