Firma s obratem sedm miliard korun bývá málokdy one man show. Exim Tours, největší cestovní kancelář u nás, je takovou výjimkou, neboť jejím vládcem je Ferid Nasr (51). Po odchodu Václava Fischera jasně nejvýraznější podnikatel v turistické branži. Jeho lidé o něm mluví se směsí obdivu a bázně. Vyprávějí, že je schopen letět na obchodní večeři dvacet hodin do Karibiku a hned zas dvacet hodin zpátky. Že si pamatuje, co se řeklo na poradě před pěti lety. Že mluví francouzsky jako česky a k tomu arabsky a anglicky. Že se jako výjimečně chytré dítě dostal do Prahy na ČVUT a pak tu vybudoval firmu, která zaměstnává 500 lidí. Že vytřel zrak všem matadorům cestovní branže, když v první polovině 90. let začal pořádat letecké zájezdy do Afriky, což bylo na poměry tehdejšího trhu postaveného na autobusových zájezdech do Chorvatska a Itálie něco velmi odvážného.
ZEN si s mužem, který předloni prodal firmu německému turistickému koncernu REWE, sedl do zasedačky, protože vlastní kancelář pan Nasr nemá. A uvěřil mu, že nejšťastnější je tento rodák z Tuniska, když v teplákách chalupaří v Jizerkách.
Z jaké společenské vrstvy v Tunisku pocházíte?
Jsem z velmi chudé rodiny. I když jsme vyrůstali kousek od moře, kde stály hotely, nikdy jsme do nich nevkročili. Podíval jsem se do nich, paradoxně až když jsem žil v Praze. Potom, co jsem v Čechách vystudoval ČVUT, jsem pracoval na tuniské ambasádě, která propagovala Tunisko. Někdy v roce 1992 jsem měl za úkol překládat pro skupiny českých novinářů navštěvujících rekreační centra v Tunisku. Když jsem se s nimi do těch hotelů dostal, tak jsem si uvědomil, že chci dělat právě v turistice. Tak vznikl Exim Tours.
V Africe spolu rodiny drží silně pohromadě. Pracuje někdo v Praze pro Exim?
Ne, nikdo se sem nepřistěhoval. V rodině mám super vztahy, s bratry i se všemi sestrami, ale já vím, že se mnou je těžké pracovat. Takže abych zachoval dobré rodinné vztahy, držím od firmy rodinu dál. Mě drtí, když někdo z Eximu musí odejít, i když u nás třeba pracoval jen krátce. Hodně si totiž na lidských vztazích zakládám.
Vím, že v práci nemáte svoji kancelář…
Máme tři jednačky a já se vždy ráno podívám do rezervačního systému, která je volná, a jdu s notebookem tam. Pracuju asi hodinu na svých věcech a pak vyrazím ke kolegům do kanceláří. Celou firmu oběhnu tak padesátkrát denně.
Vaši zaměstnanci mi říkali, že jste skvělý šéf, vizionář, skromný člověk, ale strašně náročný. Nedivím se, když jim pořád dýcháte na záda…
Víte, já i kdybych byl vrátný, tak bych pořád stál a chodil, nikdy bych neseděl. Když jsem začal podnikat, všechno jsem kontroloval, každou fakturu, třeba do půlnoci. Cítil jsem tu zodpovědnost, nechtěl jsem žádné chyby. Teď už je samozřejmě firma velká, ale já pořád vyžaduju, aby se věci dělaly přesně podle plánu. Navíc jsem prošel všemi pozicemi, umím tu zastat jakoukoliv práci. Všechno si na poradách zapisuju na BlackBerry nebo do počítače a kolegové vědí, že na tom trvám.
A pořád ještě pracujete do půlnoci?
Už před patnácti lety jsem si uvědomil, že život jde strašně rychlým tempem, tak jsem ubral. Málokdo má dnes odvahu zavolat mi po sedmé hodině nebo o víkendu. To je můj čas, pro rodinu a pro sport. Já sportuju skoro každý den.
Co děláte?
Squash, tenis, kolo, běžky. Když není nic lepšího, tak jdu běhat. Ráno chodím do práce před desátou a končím v sedm.
Nebudíte se někdy kvůli práci v noci?
Já když usnu, tak spím. Usnu během dvou vteřin, a i kdyby mi u ucha hrála kapela, tak se nevzbudím.
Před pár lety jste začal Čechy vozit do Dubaje. To asi nebylo úplně jednoduché…
Prorazit kdekoliv byl problém, nejen v Dubaji. Na začátku byl i tuniský trh problém, protože Tunisané byli zvyklí na cestovky z Německa a Francie. Čechy brali jako lidi z východu, kteří nebudou mít peníze. Dnes je všechno jinak. Už minimálně šest let jsou Češi vnímáni na stejné úrovni jako ti ze Západu.
Opravdu?
Ano! Projděte si třeba náš katalog Turecka a najdete tam z 90 procent čtyř- a pětihvězdičkové hotely. Tak jako je zvykem u Němců. I naši lidi už umějí cestovat, většina z nich už byla někde několikrát, nic je nepřekvapí. Samozřejmě že Dubaj je dražší destinace, ale i tam jsme prorazili. Nejprve jsme udělali první chartery a přesvědčili jsme je, že jsme schopni pravidelně plnit letadla. Nechci se chlubit, ale myslím, že právě díky úspěchu Eximu v Dubaji se pak Emirates Airlines rozhodly lítat do Prahy. Nebýt nás, tak by v Dubaji ani nevěděli, kde leží nějaká Praha.
Průkopníci jste byli i v Karibiku…
Nejprve jsme nabídli někdy v roce 2002 klientům chartery do Brazílie. Sezona byla vyprodaná během tří měsíců, což byl šok. A já si řekl: Aha, trh je připravený na Karibik! Tak jsme nabídli Isla Margaritu, protože to byla v rámci Karibiku levná destinace. A potom přišla Dominikána, Kuba a Cancún. Rok po roku jsme přidávali další destinace, jak v Česku postupně rostly příjmy střední třídy. Nejvíc přitom táhne Kuba. Jsou tisíce lidí, kteří tam pracovali za minulého režimu a rádi se vracejí. Ta destinace je nádherná a opravdu tam je pořád vše při starém, což má pro spoustu turistů unikátní kouzlo.
Jakou pověst mají čeští turisté u hoteliérů?
Nenašel jsem v posledních letech hoteliéra, který by si mi stěžoval na chování Čechů. Někdy slyším nějaké poznámky na Rusy, ale Češi mají respekt. Na večeři chodí slušně oblékaní, u švédského stolu si berou, jen kolik sní, prostě mají úroveň. Nejhorší je vždycky, když lidé přijedou někam poprvé, neumí se chovat. Ale to už je pryč.
Komu vlastně patří všechny ty obří hotelové komplexy v Africe?
Je to mix. Jsou tam místní majitelé, ale třeba i německé společnosti. Německá TUI má například padesát hotelů v Egyptě. Ale management je vždy místní.
Takže velké cestovky jako REWE – která vlastní i váš Exim Tours –, Neckermann či TUI vlastně vozí lidi z Evropy do Afriky do svých vlastních hotelů?
Někdy, ale není to pravidlem. Hotely prodávají pokoje jakýmkoliv cestovkám.
Vy ale moc nevozíte klienty do Asie, třeba do Thajska. Proč?
Thajsko je od začátku postavené na pravidelných linkách, tam lidé jezdí hlavně na vlastní pěst. V našich destinacích, jako je Tunisko, Řecko, Španělsko, Karibik, je to vždy all inclusive. Thajsko je spíš pro lidi, kteří chtějí cestovat. Osobně mám Thajsko moc rád, ale pro větší cestovky v něm nevidím potenciál.
Jak se dál bude vyvíjet turismus v Africe?
Děláme Keňu a Zanzibar. Zanzibar je i plážový, Keňa je hlavně safari. Letos jsme taky přidali Senegal. Největší potenciál rozvoje ale stejně vidím v Egyptě.
I když je tam tolik rozestavěných hotelů?
Egypt je destinace, kam jezdíte dvanáct měsíců v roce. Před osmi lety jsme měli hlavně poznávací zájezdy k pyramidám. Dnes je to skoro výhradně dovolená v hotelových komplexech. Rudé moře nemá konkurenci. Taková místa na pobřeží nebo pro potápění nenajdete ani v Karibiku. Egypt je jedinečný díky počasí a celoroční turistické sezoně. Španělsko, Řecko, Tunisko a další mohou nabídnout pouze šest měsíců turistické sezony.
Egypt trápí nestabilita, což se odráží v turistice. Jak vidíte budoucnost?
Situace se snad začíná stabilizovat. Důležité je, aby Amerika a Evropská unie nechtěly Egyptu diktovat, jak si tam mají lidé vládnout. Nemůžou chtít prosazovat demokracii, jako je na Západě. V Egyptě je 80 milionů lidí a z toho máte 30 milionů negramotných a 20 milionů nezaměstnaných! Jak se takoví lidé mají správně rozhodnout, koho volit, když ani neumí číst a psát? Je těžké spravovat takovou zemi. V Tunisku je sice negramotnost minimální, ale na jihu je stále velká chudoba. Tam lidé prodávají hlas ve volbách komukoliv, kdo jim dá peníze. A víte kolik? Jeden hlas za jediný dolar…
V Egyptě navíc pracuje v turismu 10 milionů lidí, takže bez turistů je ekonomika vyřízená…
Přesně tak. Z toho hlediska je jedno, kdo v Egyptě vládne. Jaká je to propaganda. Muslimská, antimuslimská, vojenská, jakákoliv. Hlavní je, že dají lidem práci. My to přeci vidíme v Evropě nebo v Americe také. Když se podaří v USA vytvořit 200 000 nových pracovních míst, píší o tom všechny noviny, jaká je to sláva. Ale v Egyptě potřebujete těch pracovních míst miliony.
Zkrátka je v těchto zemích příliš mnoho lidí a ta země je neuživí. A tak jsou fatálně závislí na turistice…
Ano. A taky jsou dnes lidé náročnější. Předtím nebyla elektřina, nebylo nic, nikdo nic nevyžadoval. Všichni si svoje jídlo pěstovali. Já si z dětství nepamatuji, že bychom nějaké jídlo kupovali. Olej, pšenici, všechno jsme měli svoje. Nepotřebovali jsme prakticky peníze. Táta občas prodal nějaké zvíře, a z toho, co za to dostal, jsme vydrželi dva tři měsíce. Dnes i chudí lidé mají na život mnohem vyšší nároky.
Byl dřív život v Tunisku spokojenější?
Stoprocentně. Vždyť všechny ty dnešní zdravé výživy pocházejí z těch jídel, co jsme jedli kdysi jako děti. Já třeba nejsem moc na maso, protože maso jsme měli jednou za tři měsíce. Pohanku a podobně, co se lidé dnes nutí jíst kvůli zdraví, já jím, protože mi to chutná. Já jsem měl velmi šťastné dětství, i když jsme byli chudí. Hrál jsem celý den fotbal, pomáhal rodičům a o nic jsem se nestaral.
Vrátíte se někdy žít do Tuniska?
To určitě ne. Víte, já jsem si v Česku zvykl žít život, do kterého mi nikdo nemluví. A v Tunisku máte spoustu zvyků a tradic, které vás omezují. Já musím být volný.
Takže Praha vám ke štěstí stačí?
Úplně nejraději mám Jizerky, kde mám chatu na Kořenově. Procestoval jsem 50 zemí, byl jsem v nejlepších hotelech, moji známí si staví baráky v Thajsku, ale já mám nejraději Kořenov. To je vesnice, pár domů, mám super sousedy, chodím do hospody, všichni mě tam znají. Jsou to milí a obyčejní lidé, připomíná mi to dětství. Já byl na recepcích u králů, hostili mě na top akcích, ale vždycky jsem se tam cítil nesvůj. V Kořenově, v kraťasech nebo teplákách, se cítím nejlíp.
A nezávidí vám sousedi v Kořenově, že jste miliardář?
Všichni říkají, že závist je česká mentalita, ale to není pravda. Jinde, třeba zrovna v Tunisku, je to stejné. Já ten problém ostatně nemám. V Kořenově mě všichni znají, chodím na pivo s lidmi, kteří někde ve fabrice berou dvanáct tisíc, a je to úplně v pohodě.
Co je na vaší práci nejtěžší?
Že musíte mít pořád zapnutý mobil. Máte stále nějaká letadla plná lidí ve vzduchu. Cítím zodpovědnost za každého klienta, který koupí u Eximu zájezd. Snažím se toho zbavit, ale nemůžu. Tohle je můj největší problém. Doprovází mě jednadvacet let podnikání a vždycky se těším, až už za nikoho zodpovědný nebudu. Malé problémy jsou každý den, ale to mě netrápí. Já říkám, že každý den mám alespoň deset špatných telefonátů. Ale na to si člověk zvykne.
A co je nejlepší moment? Když jste firmu prodal německému gigantovi REWE?
To ne, vůbec. Nejlepší pocit je, když vidíte, že jste každý rok úspěšnější a úspěšnější a úspěšnější. Co je to vlastně bohatství? Jsou lidé, kteří mají milion na účtu a cítí se bohatí. A pak jsou lidé, kteří mají sto milionů nebo miliardu, ale stejně ty peníze nemají šanci využít. Život je škola. To je jediné, o co tady jde. Škola, která nikdy nekončí.
