To si tak člověk odjede odpočinout od náročného života pražského primátora na Mount Everest, ale po přistání v Káthmándú ho najednou přepadne strašná touha po Edenu, Letné nebo Ďolíčku. Co v takovém případě udělat? Jednoduše: vydat se na fotbal a stát se groundhopperem nebo podniknout expedici po místních „Canchas“. Protože fotbal je všude. Opravdu všude.
Fotbal na Arubě
Věděli jste, že zápas mezi Brazil Juniors a River Plate na karibském ostrově Aruba v říjnu předloňského roku dopadl 1:1 a na stadionu Compleho Deportivo Guillermo Prospero Trinidad ho sledovalo 130 lidí? Jedním z nich byl německý fanoušek fotbalu Ansgar Spietz, který se řadí mezi takzvané groundhoppery, tedy lidi, které baví objíždět všechny stadiony na světě, ideálně naprosto obskurní a neznámé. Na svém blogu Groundhopping.de Spietz publikuje zážitky z návštěvy tisíce stadionů a zápasů v zemích jako Nepál, Ghana nebo dokonce v Iráku.
Groundhopping – tedy putování z jednoho stadionu na druhý – je oblíbená aktivita mezi fanoušky po celém světě. Obecně to dělají ze tří důvodů. Buď jsou někde na dovolené, tak tam zajdou na fotbal, chtějí se podívat na slavný stadion, jako Anfield Road v Liverpoolu nebo Westfalenstadion v Dortmundu, a nebo prostě chtějí vidět nejbizarnější zápas klubu, o kterém nikdo neslyšel. A taky kombinace všeho. Zajímavé přitom je, že samotný zápas není pro groundhoppery zdaleka tak důležitý jako celkový zážitek ze stadionu, atmosféra (nebo naopak neexistence atmosféry) či gastronomický zážitek (když někde místo klobásy jedí na fotbale slunečnicová semínka nebo smažené kobylky).
Mezi nejznámější groundhoppery na světě patří anglický sportovní novinář Tony Incenzo. Nejen, že jako fanoušek od roku 1973 nezmeškal ani jeden domácí zápas svého londýnského týmu Queens Park Rangers, ale kromě toho navštívil víc než 4500 zápasů na 2000 stadionech ve skoro 40 zemích. Když v roce 2012 navštívil zápas amatérského klubu Phoenix FC nedaleko londýnského letiště Heathrow, splnil si sen groundhoppera – být jediným divákem na zápase. Phoenix FC je totiž týmem vězňů z Feltham Young Offenders Institute, tedy vězení pro mládež v Londýně, který hraje v místní amatérské lize a na zápasy ve vězení je třeba speciálních povolení a prověrek.
Mimo velké ligy může groundhopping divákům přiblížit to, co podle mnohých moderní fotbal ztratil: lásku k fenoménu fotbal, místní kolorit, tradice, emoce. Když jsem v roce navštívil zápas vídeňského klubu DSV Fortuna 05 ve 4. rakouské lize, čekal mě nádherný malý městský stadion zasazený z jedné části do zarostlého parku, skupina místní mládeže, která se přišla dívat na své starší kolegy, a parta starých dědků, kteří si v listopadovém dopoledním mrazu hřáli ruce svařákem a zbytek těla kořalkou. Opírali se o zábradlí podél hrací plochy, na kterém měli důchodci vyrytá svá jména, aby jim nikdo nezabral jejich místo. Pravda, fotbal stál za starou belu, ale ten romantický pohled na hrstku věrných a v 11 hodin dopoledne už skoro opilých gerontofanoušků před kulisou oranžově zabarvených stromů posypaných prvním sněhem a vysokoprocentní páru stoupající z úst publika, to vše prostě na Barceloně nenajdete.
Kouzlo opuštěných míst
Fotbal se hraje všude. Ani k tomu nepotřebujete pořádné hřiště. Romantiku „divokého“ lidového fotbalu ilustruje nádherným způsobem projekt Canchas. Slovo „Cancha“ ve španělštině označuje improvizované hřiště. Na webu Canchas.org se návštěvník může vydat na cestu kolem světa amatérských hřišť, která vyprávějí o lásce lidí k fotbalu. Autoři svůj projekt popisují jako „hold hřištím a každodennímu životu, který je obklopuje“. Do projektu se může zapojit každý, kdo na svých cestách objeví a vyfotí podobná místa zasvěcená fotbalu.
Od malého pískového hřiště mezi stromy v malé vesnici v Peru, kde brankami jsou jen nakřivo namontované kusy dřeva, přes starou branku s dávno roztrženou sítí v pákistánské provincii Balúčistán až k improvizovanému hřišti na pláži na ostrově Mauricius, kde místní hrají, dokud nezapadne slunce a klidně i dál, bez bot, ale s nasazením profesionálů. Všude tam se odehrál příběh. O tom, jak se sem přiřítily děti rovnou ze školních lavic, anebo možná taky když v nich měly zrovna sedět, jak sem někdo přinesl pár klacků a prostěradlo a na místě vybudoval branku, anebo jak parta kamarádů z vesnice táhla lesem kovovou konstrukci. Canchas v éře komercializace fotbalu připomíná jeho kořeny a odkazuje na důležitost fanoušků. Je to exkurze do míst, kde se učili hrát i Pelé a Maradona.
