Genetička: Koukám Bohu pod ruce

Její první cesta po příjezdu z německých Drážďan domů do Trhových Svinů vede do lesa a do přírody. Rovnou z laboratoří v Max Planck Institute v Drážďanech, kde zkoumá Ivana Viktorinová transformaci genů na nejjednodušším hmyzu. Na mušce ovocné, latinsky Drosophila melanogaster. „Když se mě babička ptá, co to zkoumám, řeknu, přece ty mušky, co ti lítají v koši a nedají ti pokoj. A když vyjdu z laboratoří do lesa, chovám se jako blázen. Fascinují mě třeba listy na stromech,“ směje se.
Na první dojem si málokdo představí, že tato pohledná mladá žena je vědecká pracovnice v prestižním ústavu. Jejími kolegy jsou odborníci z celého světa. Základní výzkum je podle ní startovací čára. Výsledek může přijít třeba za dvacet let. Nebo ještě později. „Chtěla jsem původně studovat historii. Ve druhém ročníku gymnázia mě ale ovlivnila profesorka biologie. A tehdy jsem si předsevzala, že najdu lék proti rakovině,“ líčí Viktorinová.
Po absolvování Biologické fakulty Jihočeské univerzity v roce 2001 vyslyšela nabídku univerzity v německém Bayreuthu. Získala tam doktorát. Mimo jiné i na zkoumání kůrovce. Pomocí takzvaných transgenů dokáže, že brouci světélkují různými barvami. U kůrovců jde o zviditelnění agresivních druhů, které jsou nejvíc žravé. Američané to dělají u komárů přenášejících malárii.

Mikrosvět stále neznáme

Zvolila si vědecký program: změnit genetiku v buňkách tak, aby zmizely některé lidské potíže. Třeba i slepota nebo nedoslýchavost. Od ovocných mušek, které mají jen čtyři chromozomy a jsou k pokusům ideální, pak vede cesta k myším a lidem.
Jenomže v manipulaci s geny, jež jsou jakýmsi programovým kódem stvořitele, se skrývají i obavy. Viktorinová říká, že kouká Bohu pod ruce. „Mám z toho občas až husí kůži. Co když někteří mutanti opustí laboratoř? Nepokoušíme přírodu příliš? I kůrovcové kalamity tady byly dávno před námi,“ říká.
Dokonce přiznává, že daleko od pravdy není ani americký thriller Moucha s vědcem, proměňujícím se v masařku. „Je to možné. Už třeba dokážeme, aby se moucha zvětšila, nebo jí narostly velké oči,“ popisuje. Pro Ivanu Viktorinovou ale znamená vysněné povolání také trýzeň a pochybnosti. Útěchu jí dává naděje, že jednou přinese její výzkum úlevu trpícím a nemocným. „Mám pořád větší dojem, že toho vím málo. Že vím, že nic nevím. Že nás musel stvořit génius. Při výzkumu odhalujeme nekonečné souvislosti. Každá nepatrná součástka má význam a logiku. Někdy si říkám, jestli bych třeba neměla dělat kadeřnici. Na druhé straně mě tento svět přitahuje,“ svěřuje se.
Daň, kterou přináší svému povolání, je určitá samota. Je svobodná. „Německo je chladné a přesné. Lidé v institutu žijí izolovaně. Nemám tam čas na knížky, nechodím do divadla, to se mi podaří jen doma. Až když přejedu hranice, jsem v jiném světě, kde mám přátele. Pestrém, barevném a veselém. Všude je najednou spousta plakátů a reklam. Tak trochu divočina,“ uzavírá.

Znáte zajímavého člověka z Budějovic narozeného v roce 1977?