Běžeckou trasu z Modravy na Březník projedou každý den desítky, možná i stovky lyžařů. Upravená stopa pro běžkaře z Modravy už od Vánoc nekončí na rozcestí v Luzenském údolí. Stoupá výš až k hájence na Březníku, kde je teď o víkendech nově otevřené občerstvení. Běžkaři se tak mohou po náročném stoupání osvěžit čajem nebo polévkou a pokochat se krásným výhledem na holý vrchol Luzného.
„Vyšli jsme tak vstříc zájmu lyžařů o tuto malebnou lokalitu a dali jim možnost si tu odpočinout i přes zimní sezonu,“ říká Pavel Pechoušek, mluvčí Správy národního parku Šumava.
Velmi dobře je odtud vidět do údolí Otavy a na pohraniční hory, směrem do vnitrozemí se otevírá výhled až k Brdům. Cesta na Březník vede podél Modravského potoka po modré turistické značce s mírným stoupáním. V létě bychom tu našli příjemnou asfaltku vhodnou pro výlet na kole. Hukot Modravského potoka, ale zároveň i blahodárné ticho působí jako skutečný balzám na nervy. Po dvou kilometrech přijedeme na rozcestník Modravský potok.
Tady se odděluje červená, která nás doposud doprovázela. Ta přes můstek směřuje k prameni Vltavy. Na své si přijdou obzvláště vyznavači „bruslení“, neboť široká stezka skýtá dostatek prostoru k „rozletu“. Podklad je trochu zledovatělý, ale jakmile se slunce vyhoupne dostatečně vysoko, zmrzlý sníh začne povolovat. Zhruba ještě jednou tolik a dorazíme k dalšímu rozcestníku Na Ztraceném. Žlutá vede do Filipovy Hutě, modrá proti proudu potoka k našemu cíli.
Samota a bývalá hájovna stojí poblíž soutoku Luzenského a Březnického potoka. Od roku 2002 slouží jako informační středisko Správy národního parku Šumava. Kromě restaurace je zde také Muzeum Karla Klostermanna. Ten sem umístil děj svého románu Ze světa lesních samot. Od listopadu do května tu však bývalo zavřeno. Teď správa parku uzavřela dohodu s provozovatelem zdejšího občerstvení Františkem Dvořákem, který bude mít v zimě o víkendech otevřeno.
Zájem lyžařů ukáže
„Od ledna tu budu mít otevřeno každý víkend. Záleží na zájmu lyžařů a počasí. Pokud bude zájem lyžařů velký, rád bych otevíral i například ve čtvrtek a v pátek,“ říká provozovatel restaurace František Dvořák.
Trasa z Modravy na Březník je vlastně ideální pro začátek sezony, kdy lidé ještě nemají úplně fyzičku. „Trasa vůbec není náročná, žádný trhák, nahoru je to pozvolné. Pro mě je výjimečná z toho důvodu, že se jedná o hodně studené území, tudíž je zde nejdříve z celé centrální Šumavy dostatek sněhu na běžky a na jaře nejdéle,“ říká šumavský patriot Josef Rychtář.
Na Březníku se v každé roční době, za každého počasí dá nalézt ideální místo pro zamyšlení, rozjímání nebo jen úplně prosté pokochání šumavskou přírodou v její nejsyrovější podobě. Prakticky celá oblast kolem Březníku je postižena kůrovcovou kalamitou a svahy nad údolím, mířícím k siluetě Luzného (1378 m n. m.), podle toho vypadají. Nejen Velká a Malá Mokrůvka, ale i Spitzberg na opačné straně teď vypadají smutně a bezútěšně, když jen holé kmeny stromů trčí ze země. Nikde ani stopy po zeleni jehličí, po mohutných větvích šumavských smrků.
Hájenka na Březníku se nachází v nadmořské výšce 1126 metrů. Byla postavena v době, kdy se po vybudování Vchynicko Tetovského plavebního kanálu rychle zvyšoval objem těžby dřeva v dosud nepřístupných oblastech Prášilského panství, proto bylo nutné přistoupit k vytvoření nového revíru, kterému byl dán název Březník (Pürstling).
V roce 1804 tu vznikl první, dřevěný objekt lesovny. Roku 1856 pro revírníka postavili novou kamennou stavbu a starý objekt sloužil nadále jako hájovna. Správu tohoto polesí, které mělo výměru 2314 hektarů, zabezpečovali tři zaměstnanci - lesní revírník, příručí a hajný.
Od založení Březníku v roce 1804 se zde do roku 1865 vystřídalo pouze pět revírníků. Až do roku 1951 byla březnická hájovna obydlená, poté až do roku 1969 sloužila jako stáje pohraniční roty přímo uvnitř „železné opony“.
Od roku 1969 byla opuštěná a postupně chátrala, než se jí ujala Správa národního parku Šumava. V roce 1999 začala postupná rekonstrukce objektu.
