Halucinogenní houby do  herbáře, fialové na talíř | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak uspět v krizi

Halucinogenní houby do  herbáře, fialové na talíř

Chodí do lesa po celý rok a vždycky přinesou plný košík. Sedmička vyrazila na houby s místními mykology, aby potvrdila, že hub je plný les.

Letošní rok mají houbaři žně. Odborníci jásají, v lesích na Mostecku i Chomutovsku rostou druhy hub, které jsou vzácné. Lidé však sbírají hlavně hřibovité druhy. „Já mám naopak nejraději masáka, tedy muchomůrku narůžovělou,“ říká mykolog Jiří Roth, se kterým redaktorka Sedmičky zašla na netradiční houby do Bezručova údolí nad Chomutovem.

Plný košík pak nasbírala v Šumenském údolí nad Litvínovem s Ivanem Lancem.
Výchozí bod určil Jiří Roth u Třetího mlýna. Už po padesáti metrech jsme sbírali první úlovky. „Nemáme nejlepší termín, přestože hřibovité houby, které rostou na podzim, jsou nejzdravější. Nejsou příliš červivé jako v létě. Po letech, kdy chodím na houby, se mi ale potvrzuje domněnka, že houby rostou, když jde měsíc nahoru,“ stojí Roth za názorem, který se ale vědci snaží vyvrátit.

Houbu, kterou bych vůbec nevzala na vědomí, označil Roth za lahůdku vhodnou do smaženice. „To je lakovka lakovaná. Sbíráme ale jen kloboučky,“ vysvětluje odborník.

K další, podle mého názoru jasné prašivce, Roth přičichne a uznale pokývá hlavou. „Některé houby mají výraznou vůni a podle ní můžu určit, o jaký druh jde. Nemohl bych s sebou nosit atlas. Je příliš těžký,“ vysvětluje Roth a na důkaz mi dává k nosu právě utržený kousek. „Smrdí jako starý kapr,“ říkám a svou odpovědí Rotha rozesměju. „Je to strmělka a jedlá není,“ dodává mykolog.

Kromě čichu využívá Roth i chuťové pohárky. „Ryzce a holubinky stačí ochutnat, aby člověk poznal, zda je jedlá nebo ne. Stačí dát kousek na jazyk a když pálí nebo je hořká, nedá se jíst, i když není přímo jedovatá,“ vysvětluje.

Na otravu bodlák

Na obranu před jedovatými houbami zná Roth řešení. „Každý den si dávám lžičku ostropestřce. Je to bodlák. Jeho semena stačí rozemlít a zapít. Látka, kterou obsahují, chrání jaterní buňky,“ říká mykolog.
Přestože je podél cesty hub hodně, sbíráme od každého druhu jen jednu. Každý exemplář vkládá Roth do papírového pytlíku. „Dělám si herbář. Každý kousek usuším a dám na něj etiketu,“ vysvětluje odborník. V tu chvíli zajásá nad malou narůžovělou houbou. Byla to helmovka růžová, sice jedlá, ale halucinogenní. „Přidat ji do guláše opravdu nedoporučuji, má účinky jako lysohlávka,“ upozorňuje Roth.
V opuštěném lese tu a tam narazí i na milence. „Jedni byli do sebe tak zabraní, že neslyšeli, jak pod mými kroky křupou větve. Ani mě nepostřehli. Jak nenápadně jsem přišel, tak jsem se i vytratil,“ směje se Roth.

Neuvěřitelnou historku vypráví Litvínovan Ivan Lanc. „Můj kamarád sáhl po krásném křemenáči ve stejnou chvíli jako malá veverka. Začala po něm sice prskat, ale houbu neuhájila,“ vzpomíná houbař. S ním máme za úkol nasbírat plný koš hub v co nejkratším čase. Zvládli bychom to po prvních pár metrech na lesní cestě vedoucí ze Šumné na Horní Ves. Zářivě fialové lakovky ametystové doslova obarvily okolí cesty. „Když nemají dostatek vody, ztrácejí barvu a šednou, ale když zaprší, zase zfialoví,“ popisuje Lanc a dodává, že nasbíráme hlavně barevné houby. „Když je pak naložíte do octa, budete mít krásné barevné sklenice,“ doporučuje.

Pro další druhy zajdeme do svahu. „Půjdeme po vyšlapaných cestách, kolem nich rostou nejvíce. Občas se stačí podívat, co je v okolí odřezků, které tam nechali houbaři přede mnou,“ má zkušenosti Lanc a potvrzuje to hned poté, co jsme potkali pána s obrovským hřibem. „Jako kdybych to neříkal. Podívejte se pod tu větev,“ navádí mě Lanc a já v tu chvíli ze země vytrhávám náš největší úlovek. Abychom doplnili barevnost košíku, zajdeme k pařezům pro lakovku statnou, která je oranžová. Po pár krocích sbírá i holubinku načernalou, která lidi odrazuje právě kvůli tomu, že černá. „Mám je rád, ale beru z nich jen ty kloubouky. Dám je na rozpálený tuk, sedm minut smažím a pak si je dám na chleba,“ popisuje Lanc.

Houby sbírá sice od malička, víc se o ně ale začal zajímat až před deseti lety, když chodil do lesa s litvínovským mykologem Viliamem Pavlovičem. „Ještě teď za ním zajdu, ať mi určí nějakou houbu,“ říká Lanc.

Houby místo pepře i voňavých bylinek

Máme štěstí, že při zpáteční cestě jsme narazili i na hřib peprný. „Když se usuší a nakrájí, stačí ho přidat do omáčky, kterou výrazně ochutí. O pár metrů výš je i pýchavka malá, ta nádherně voní, skočte pro ni,“ nabádá mě Lanc a nelže. Pýchavky lemují cestu, je jich tolik, že utrhnu jen pár z nich.
Na závěr zajdeme ještě pro stročka trubkovitého. „Až se stavíte za tatínkem, bude se smát, že máte samé prašivky, ale je to opravdu jedlá houba,“ vysvětluje Lanc. Jeho slova potvrzují i zprávy na internetu. Stročky sbírali lidé od pradávna a dělali z nich jihočeského kubu.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!