Pro skupinu Priessnitz napsal jesenický zpěvák a textař Jaromír Švejdík za více než dvacet let pořádnou řádku písní. Žádná z nich se ale nedočkala takového ohlasu, jakou má jeho poslední hit. Píseň Půlnoční doprovází do kin animovaný snímek Alois Nebel, ale víc než filmovou písní oslovuje posluchače jako fascinující comeback stárnoucího Václava Neckáře.
I kvůli tomu má Švejdík vystupující pod pseudonymem Jaromír 99 v poslední době hodně napilno. Jako spoluautor komiksů i filmu Alois Nebel objíždí festivaly, premiéry a do toho koncertuje. „Alois Nebel nás neustále překvapuje. Nedivil bych se, kdyby film nakonec vyhrál Oscara,“ říká Švejdík. Minulý týden hrál se skupinou Priessnitz i písně z filmu v olomouckém Jazz Tibet Clubu.
V Olomouci jste měli tradičně plný sál. Jak se vám v Jazz Tibet Clubu hrálo?
Máme tenhle klub moc rádi. Rádi vystupujeme v menších klubech, kde hrajeme z pódia přímo do lidí. Není tam ten velký odstup. A je tam velmi profesionální přístup, vše je, jak má být. Myslím si, že ten prostor má specifickou atmosféru a že takových už dneska není v Česku mnoho. Díval jsem se dneska na objednávky lístků a je vidět, že sem jezdí i spousta lidí nepocházejících z Olomouce, třeba z Brna, Jeseníku nebo z Krnova. Takže je to myslím olomoucká chlouba v alternativní scéně.
Dokážete si koncerty s kapelou pořádně užít i v hektickém mumraji, který se vyrojil kolem filmu Alois Nebel?
Je pravda, že jsme hlavně koncertní kapela. Nejsme žádní milovníci studií a koncerty nás baví. Jeli jsme už jarní turné jako předznamenání Aloise Nebela. A i teď jezdíme po městech, kde jsou premiéry a diskuze. Teď se těším, až pomine ten největší frmol. Trošku si odpočinu od filmu i od kreslení.
Co budete dělat?
Věnuji se teď hudbě. Ale nejenom Priessnitz, skládám nějaké písničky pro Václava Neckáře. A s Dušanem Neuwerthem dáváme dohromady novou desku s Umakartem. Takže se teď těším, až zavřu dveře, zalezu a trochu změním žánr.
Takže dříve jste odpočíval komiksem od hudby a teď je to přesně naopak?
Je to tak. Mám to štěstí, že nejsem závislý na jednom žánru, můžu je střídat a odpočívat jinou prací, což mě hodně baví. Samozřejmě že ke komiksu se chci vrátit, s Járou (spisovatelem Jaroslavem Rudišem - pozn. red.) plánujeme udělat něco nového. Tentokrát úplně jiný příběh. Ten první byl o generaci našich tátů, v dalším se chceme vypravit do našeho mládí.
Jak vypadá spolupráce s Václavem Neckářem?
Nám se jeho výraz, se kterým nazpíval píseň Půlnoční, hrozně líbil. V cizině je takový model běžný, že si mladší producenti vezmou staršího zpěváka a udělají s ním společné dílo, tak jako třeba v případě Johnnyho Cashe. Je tam pak cítit čerstvý závan zvukových designérů i zkušenost a moudrost stáří. Takže jsme chtěli něco takového udělat, ale s tím, že písně napíšeme sami. Už jich máme asi sedm a chceme natočit celé album, snad se to podaří už v lednu.
Co od toho očekáváte?
Za prvé to pomůže Václavu Neckářovi vrátit se na scénu, ale takovou normálnější, ne estrádní. Myslím, že má na to být šansonový zpěvák. Snad bude rád, a pro nás je výzva udělat kvalitní popovou desku a přitom neuhýbat.
Koho napadlo, že by měl píseň Půlnoční nazpívat právě Neckář?
To je jednoduché. V původním komiksu má prostě Květa ráda Neckáře, takže bylo jasné, že se tam prostě objevit musí. Vlastně si ho vybrala Květa sama. Takže jeho zpěv v Půlnoční byl jasnou záležitostí. Je to shoda náhod, že se všechno tak nějak sešlo dohromady a písničku mají rádi lidé všech generací. Mně se hrozně líbí jeho barva hlasu, je v ní zároveň mládí i stáří. On je taková spojnice. Mám kladné ohlasy od cyniků, kteří odcházeli při slově láska z koncertů, i od sedmdesátiletých. Mám rád, když padají generační nebo sociální hranice. A ta písnička to umí. Není to tím, že by byla nějak geniální, spojilo se tam několik věcí. Původně to byla normální skladba k táboráku. Vznikla mimochodem. Ale je fakt, že věci, co vznikly mimochodem, občas bývají nejlepší.
Jak vlastně píseň vznikla?
Psali jsme scénář a objevil se prostor pro nějakou písničku, nejlépe vánoční. Jednu jsem v zásobě měl, zahrál jsem ji Járovi Rudišovi v zimě, když jsme pořád přepisovali scénář. Ještě to nemělo text a postupně mi naběhl a najednou to tam bylo. Dal jsem tam ty svoje čtyři akordy a melodii a kluci z Umakartu tomu dali ten správný obal.
Z té skladby má člověk pocit, že opravdu jede vlakem před Vánoci. Napsal jste ji ve vlaku, nebo ve studiu?
Ve studiu texty zásadně nepíšu. Většinou vznikají někde na procházce. Původně jsem dokonce oslovil jednoho kamaráda, který umí psát vtipné texty. Ale on byl nějak pomalý a mně to najednou nějak samo uzrálo v hlavě. Ten text je hodně křesťanský. Říkal jsem si, že se hodí k filmu, ale v téhle ateistické zemi může jen těžko rezonovat. Ale asi se trošku mýlíme a průzkumy o českém ateismu jsou zřejmě falešné.
Napadlo vás před lety, když jste s komiksem začínali, že jednou vznikne film, který by vzbudil takový ohlas, a mohl dokonce usilovat o dva Oscary?
U komiksu člověk nikdy neví. A u Aloise Nebela zvlášť. Ten nás překvapil. Jeho postava přitom vznikla spíše nedopatřením, nebyl to žádný záměr nebo velký plán. Chtěli jsme si vyzkoušet komiksový žánr. Jarda Rudiš přišel s postavou svého dědy, nádražáka. Od té doby, co vznikly první nápady a první obrázky a texty, tak nás pořád překvapuje. Zaprvé se stal na komiks v českých podmínkách enormně úspěšný, a to samé se stalo u dvou dalších dílů, které vyšly v několika jazycích. Už jen to, že jsme s tímhle komiksem objeli pěkný kus světa, pro nás bylo překvapením. No, a když pak padla nabídka udělat film, to bylo další překvapení. A teď nás zase překvapuje, protože jsme ho původně považovali za lokální záležitost.
A teď tedy očekáváte další překvapení?
No, s Aloisem člověk nikdy neví. Takže když film dostane Oscara, už se nebudu ničemu divit. Ale příběh je lokální a lépe ho chápe spíš starší generace, která má takové záležitosti prožité. Mladí se už ztrácejí v tom, jestli se odsouvají Židé, nebo Němci, a nevědí, co se děje. Je komplikovaný i pro nás, natož pro lidi v zahraničí, kteří neznají historické souvislosti. Ale zas takový problém by to být neměl. Je to vlastně western o chlápkovi, který se zblázní a zamiluje zároveň. Ve westernech mě taky moc nezajímá, jestli vyhrávají Jižani, nebo Seveřani. Základním příběhem je láska.
Jak se vám líbilo ztvárnění hlavní postavy z komiksu šumperským hercem Miroslavem Krobotem?
Krobot dal Nebelovi trošku jiný rozměr, než má na papíře. Dlouho jsme při psaní scénáře uvažovali o tom, že mu necháme vnitřní hlas. V komiksu je takový postup běžný. Vyřeší se tím spousta věcí, například vysvětlování příběhu. Ale když jsme viděli, jakým způsobem hraje, přišlo nám líto mu dávat vnitřní hlas. Řekli jsme si, že ho ponecháme raději tajemného, ať si lidé domyslí, co to v něm bublá. Myslím, že až opadne prach, který se teď kolem filmu zvířil, zbude příběh obyčejné lásky a postava Aloise Nebela, novodobého šlechtice na dráze, který mi připomíná šlechtického tuláka typu Charlese Chaplina. Tuláka, který žije s jakousi noblesou, i když je pořád srážen k zemi. Myslím, že i proto by si ho lidé mohli zapamatovat. A že ho budou mít rádi.
Kromě Priessnitz ještě hrajete v kapele Umakart. Chystáte i tam něco nového?
S Dušanem Neuwerthem se občas sejdeme. Někdo chodí na ryby, někdo na fotbal. My si hrajeme písničky, které nás napadly, a dáváme do kupy materiál. Už jich pár máme hotových. Myslím, že příští rok na podzim bude čas na to, aby vyšla deska, a taky na malé turné.
PŮLNOČNÍ
Text: Jaromír Švejdík
Hudba: Jaromír Švejdík, Dušan Neuwerth, Jan P. Muchow (Umakart)
Zpěv: Václav Neckář
Jedu domů po trati,
jedu přes kopce
Za okny padá, padá sníh,
budou Vánoce
Chmury, trable, starosti,
nechal jsem ve městě
Už slyším lidi na půlnoční
zpívat v kostele
Aleluja, aleluja
Ježíš na kříži ztrápený
občas se usměje
Na ty, co v zázrak uvěří,
na ty, co zpívají
Aleluja, aleluja
Beránku náš, na nebesích
Stůj při nás, až přijde tma
Aleluja, aleluja
Stojím v prázdném kostele,
hvězdy nade mnou
Z kříže zbyl jenom stín, ale
přesto slyším
Aleluja, aleluja
Beránku náš, na nebesích
Stůj při nás, až přijde tma
Beránku náš, na nebesích
Neopouštěj nás, až začnem
se bát, bát
Aleluja, aleluja
Aleluja, aleluja
Aleluja
