Strohé šedivé kulisy, barevně oživené jen znaky amerických vzdušných sil, jsou „laboratoří“, v níž může divák pozorovat fungování válečné mašinerie zevnitř.
Ocitáme se v době druhé světové války na americké základně na středomořském ostrově Pianosa, odkud startují americké bombardéry k náletům na města na pevnině. Hemží se to tu tupými kariéristy, zkorumpovanými provianťáky a donašeči. Špičky útvaru hledí, jak si zařídit povýšení nebo si nahrabat bokem, zatímco obyčejní letci umírají.
Domů se zřejmě nikdo živý nedostane – plukovník stále svévolně zvyšuje počet náletů, které voják potřebuje k poslání do výslužby.
Bombometčík Yossarian (ztvárněný Františkem Mitášem) se pokouší vzepřít, simuluje nemoc a pokouší se nadřízené přesvědčit, že je blázen. Postupně ale poznáváme, že blázní na základně všichni – a čím vyšší šarže, tím je to horší. Ale možná si někteří lpěním na svých podivných zvycích naopak chrání poslední zbytky zdravého rozumu…
Hlava XXII je další z her, kterou umělecký šéf divadla Pavel Palouš režíroval už za svých předchozích angažmá. Toto protiválečné drama nastudoval poprvé s hereckým souborem v Liberci. „Po jednom představení za mnou přišel primář tamní interny a povídá: Ani jsem si při čtení té knihy nevšiml, že je to taková legrace. Inu, já se snažil komediální prvky vyzdvihnout, udělat představení svižnější,“ říká režisér.
Román převedl do podoby divadelní hry původně sám autor Joseph Heller. Pavel Palouš vysvětluje, že tato dramatizace se pro uvedení na pódiu příliš nehodí.
„Je zřejmé, že spisovatel sám k divadelní praxi nepřičichl. Měl tam dvaatřicet postav! Kdyby se text uváděl celý, trvalo by představení snad pět hodin,“ vypočítává.
Každý, kdo hru uvádí, se proto po svém musí vypořádat se zkrácením a úpravou Hellerova díla. Překlad dramatizace od Šimona Pellara však režisér považuje za zdařilý, dokonce lepší než české překlady románu.
Jihlavské představení plyne v příjemném tempu, které zakolísá jen výjimečně. A přestože komediálnost dostává přednost, zůstává i silné protiválečné poselství. Příběh má totiž i zcela neodmyslitelnou, hluboce tragickou stránku.
