Argentinští voliči si v minulých letech utáhli opasky, přesto volili Mileie
Vítězstvím volnotržních reforem prezidenta Javiera Milei, které skoro nikdo nečekal, skončily nedělní argentinské parlamentní volby. Mileiova koalice La Libertad Avanza (LLA) získala 64 křesel při volbě 127 poslanců z 257 členů dolní parlamentní komory. Opozičnímu bloku tvořenému peronistickou aliancí Síla vlasti, která dosud držela v obou komorách většinu, připadne 44 mandátů, zbylá křesla si rozdělí menší strany.
Dosud měla Mileiova relativně nová koalice pouze 37 poslanců. V senátu, kde měla zatím šest křesel, získala čtrnáct mandátů. Tento výsledek, který je lepší, než předpovídala většina průzkumů, dává Mileiovi nový politický impuls po měsících nepokojů kvůli hlubokým výdajovým škrtům, drsné recesi v loňském roce a korupčnímu skandálu jeho sestry.
Lidé už byli nespokojeni s dlouhým čekáním na zlepšení životní úrovně a nadšení pro excentrického prezidenta vyprchávalo i kvůli poklesu kurzu argentinské měny pesa k dolaru o třicet procent od začátku roku. Průzkumy ukazovaly na hlubokou prohru reformní politiky. Ale opak byl pravdou.
Pro Mileie je vítězství mimořádně důležité, protože sice stále nemá většinu, ale nyní není možné přehlasovat jeho veto k zákonům předkládaným peronisty, které bořily jeho reformy prováděné prezidentskými dekrety a snažily se znovu zavádět zrušené výdajové programy.
Milei od svého zvolení přitom voliče vskutku nešetřil. Začátek roku 2024 po jeho nástupu do funkce byl plný drastických škrtů a přinesl drastické snížení státních výdajů prakticky ve všech oblastech. To doprovázela i deregulace cen, zejména nájmů a otevření tržní ekonomiky dovozům. Milei ale hlavně zrušil polovinu z osmnácti ministerstev. Některá úplně, jiná sloučil.
Začalo postupné propouštění státních zaměstnanců, kterých dodnes ubyla z původních 350 tisíc sedmina. Prostě pro padesát tisíc erárních krků nebyla najednou korýtka. K tomu klesly i veřejné investice a ekonomika se propadla do recese. Byly omezeny i valorizace důchodů, což při dvěstěprocentní inflaci byl dramatický zásah do životní úrovně.
Podíl domácností žijících v chudobě, tedy pod šedesáti procenty mediánu příjmů, se propadal na 52 procent z 38 v době před jeho nástupem do funkce.
Od počátku letošního roku však nastal zlom a dochází k dynamickému hospodářskému oživení, naposledy s reálným růstem HDP téměř o šest procent meziročně. A to při míře inflace, která klesla z více než 210 procent ročně na méně než aktuálních 32 procent, což je nejméně od roku 2018.
Počet chudobou ohrožených domácností klesl na 32 procent. Zlepšování situace však bylo nerovnoměrné. Pociťovala ho zejména střední třída. Lidé v soukromém sektoru, drobní podnikatelé. Prostě část populace, která nebyla závislá na veřejných výdajích. Státní zaměstnanci nebo senioři žádné velké zlepšení své situace necítili. Milei sice slíbil v příštím roce zvyšování důchodů, ale tisícové protestní demonstrace se proti němu konaly ve většině velkých měst.
Nakonec však obyvatelé chudinských čtvrtí, které bývaly oporou levicových stran, nešli k volbám a tím je rozhodli. Slyšeli na argumenty prezidenta, že volba peronistů vrátí inflaci, peso ještě více oslabí a nastanou finanční turbulence. Nižší volební účast pomohla Mileiově straně. Těch 68 procent voličů je sice více, než chodí k volbám u nás, ale v Argentině jsou volby povinné. Byť za neúčast prakticky žádné sankce nejsou.K úspěchu pomohla i Trumpova vláda, když krátce před volbami nabídla Argentině budoucí odkup pesa v hodnotě dvacet miliard dolarů na podporu oslabené argentinské měny a slíbila získat dalších dvacet miliard dolarů od soukromých bank a státních investičních fondů, přičemž podmínila čtyřicetimiliardovou pomoc úspěchem Mileiho v těchto klíčových volbách.
Hned po volbách posílilo peso i akcie na burze i dluhopisy, které posílily o deset až patnáct procent, což zemi otevírá možnost získat v příštím roce další půjčky na finančních trzích. Pokud samozřejmě povolební optimismus vydrží. Především je ale zjevné, že protržní reformy o omezování vlivu státu v ekonomice fungují, což bychom měli vnímat zejména my v Evropě, kde byl pečovatelský přístup státu dlouhodobě standardem a v posledních letech ještě v řadě zemí posiluje.
