Jestli si někdo myslí, že je zločin fenomén novodobé historie civilizace, je na omylu. Zločin je totiž starý jako lidstvo samo. A dokonce podle Bible stál zločin i u jeho zrodu.
„Eva s Adamem porušili zákaz Boha (zákon) a utrhli jablka ze dvou zakázaných stromů a snědli je (krádež).
Nikoliv z hladu, ale ze zvědavosti nebo zištných důvodů (motiv). Svou kriminální roli sehrál i had, který jim vnukl myšlenku zákaz porušit (spolupachatel). Za to byli z ráje vyhnáni (trest) na zem plnou úkladů a krutých životních podmínek,“ říká brněnský kriminalista Miloslav Jedlička.
Muž, kterému před pár dny vyšla kniha Nejslavnější mordy první republiky, jež pojednává o zločinech nejtěžších, těch hrdelních.
Proč jste si vybral zrovna zločiny z období první republiky?
Chystám větší projekt, který bude mapovat kriminální zločiny až do roku 2010. Nejslavnější mordy první republiky jsou úvodní díl chystané trilogie. Koneckonců tak zněla i smlouva s vydavatelem.
Takže půjde ve výsledku o trojdílnou encyklopedii zločinu?
I tak se dá chystaná trilogie nazvat. Ale spíše je to encyklopedie nejzávažnějších případů, které ovlivnily náhled na hrůzné činy, práci policie a justice. A v neposlední řadě se z knihy čtenáři dozvědí vliv tisku na výsledky vyšetřování. Především pak toho bulvárního, který byl v období první republiky často jediným zdrojem informací.
Jak to myslíte?
Příkladem je například kauza Hildy Hanikové, která se v roce 1921 provdala proti vůli své matky za kapitána Haniku. Přestože manželství bylo zpočátku šťastné, brzy se projevily povahové rozdíly. Navíc žili manželé s Hildinou matkou. Na rozvod ovšem Hanika nechtěl přistoupit, a tak jej Hildin bratranec Jan Veselý zavraždil. Hildu Hanikovou, dobovým tiskem označovanou „krásná Hilda“, odsoudil 3. března 1924 Zemský porotní soud v Brně na Cejlu k trestu smrti, její matku na dvacet let těžkého žaláře zostřeného jedenkrát za čtvrt roku půstem a každého 3. září, tedy v den vraždy kapitána Haniky, temnou komorou. Devatenáctiletý bratranec byl odsouzen na tři roky těžkého žaláře, zostřeného jedenkrát měsíčně tvrdým ložem a každého 3. září půstem. A tady je vidět ten paradox. Zatímco Haniková dostala trest smrti, vrah jen pár let žaláře.
A jakou roli v tom sehrála média?
Dokázala tak zfanatizovat veřejnost, že lidé stáli před soudní budovou a provolávali, aby Hilda dostala oprátku. V konečném důsledku tak seděla na lavici vedle obžalovaných také i morálka. Morálka soudců, obhájců, spekulujících novinářů i morálka senzacechtivého publika. V den zahájení procesu navíc bylo v Brně akreditováno dvanáct novinářů z Prahy, redaktoři brněnských Lidových novin měli v soudní místnosti vlastní stůl. Do novin se pak dostaly nejdrobnější detaily ze soudního líčení.
Například?
Novináři zaznamenali veškeré podrobnosti, včetně pocitů i oblečení obžalované Hanikové. O procesu vycházela zvláštní vydání novin, v nichž se čtenáři dočetli například to, jak vcházela Haniková do soudní síně. Byla „oblečená v sametový šat a prostý tmavý plášť s kožešinou, jest prostovlasá a tvář klopí stále dolů,“ píše se o procesu. Pozoruhodné ovšem je, že se právě v tomto případě změnilo mínění lidí od extrému k extrému. Zatímco na začátku si všichni přáli trest smrti, později pro ni žádali milost u tehdejšího prezidenta Tomáše Garriqua Masaryka.
Jak je to možné?
Při soudním líčení lékař potvrdil, že je Haniková těhotná. Přesto musela absolvovat výslechy a konfrontace ve stoje. Pod přísahou uvedla, že dítě počala s manželem, ale otázka otcovství byla mnohokrát zpochybněna. I tak byli lidé přesvědčení, že je Haniková nevinná. Právě na tom měl svůj podíl tehdejší tisk. V hospodě visely patery noviny a lidé je kolikrát předčítali.
Dnes by se o případu asi psalo jinak…
Když čtu noviny, mám pocit, že jsou články uniformní. Navíc nejsou soudničkáři, mezi které patřili významní spisovatelé jako Karel Čapek, Rudolf Těsnohlídek, Jaroslav Hašek nebo Karel Poláček. Ti nešli po senzacích, ale snažili se dopídit psychice vraha. Chtěli vědět, proč to udělal, zajímala je sociální stránka případu.
Bulvár byl ale plný senzací, stejně jako nyní.
Bulvár má bohužel na svém kontě mnoho neobjasněných závažných kriminálních případů. Korunní svědci se seriozním zaměstnáním nebo profesí dostali doslova strach, aby se jejich dosud bezúhonné jméno neobjevilo na jejich stránkách v souvislosti s případem „Bestiálního škrtiče“ či v lepším případě „Fantoma ulice“ a raději zůstali v ústraní. Třeba i proto, že jejich svědectví bylo v diametrálním rozporu s vyspekulovanou „oficiální“ tezí o možném pachateli či samotném průběhu činu. Nezřídka se totiž stávalo, že se novináři začali šťourat v životě očitého svědka případu jen proto, aby zpochybnili jeho věrohodnost a jejich teze zůstala nenarušena. Mnoho svědků také vypovídalo před soudem zcela jinak, než před vyšetřujícími orgány. Na vině tomu byl opět bulvár, který doslova vsugerovával své názory a spekulace čtenářům, a tím ovlivňoval i očité svědky.
Za první republiky také rozhodovala porota.
O vině či nevině rozhodovali laici. Ženské byly rozlítostněné, jiným se líbil zločinec, protože byl švihák. Hlavně se soudilo podle trestního zákona Rakouska - Uherska. Ten byl dokonalý, vycházel z praxe a předvídal určité okolnosti, které mohou nastat. Pokud bych měl tehdejší trestní právo srovnat s tím dnešním, pak ten současný chytá lišku za ocas. Nehledě na to, že od sametové revoluce jej poslanci čtyřicetkrát novelizovali.
Nejste zastáncem porot?
Právě proto, že o trestu rozhodují laici, tak ne. Ale jsem zastáncem absolutně veřejného hlavního líčení. Například, že ten a ten den bude stát před soudem mladík Franta Novák, který v brněnské ulici XY ukradl auto.
Tak soudy fungují, případy jsou na úřední desce.
To máte pravdu, ale kdo nejde k soudu, nedozví se to. Za první republiky byla nařízeným soudním líčením věnována dokonce celá stránka v novinách.
Je těžké napsat knihu o zločinech, které jsou už téměř sto let staré?
Dopídit se k faktům je samozřejmě složitější a mým zvykem je si ověřovat informace ze dvou zdrojů. Moje kniha navíc není román, ale obsahuje například infoboxy, v nichž jsou vysvětlivky k tématům, na která nebyl prostor. Jsou v ní hlavně přesná data a žádné osobní pocity.
Žádný vrah či vražedkyně vám nejsou sympatičtí?
Mně jsou blízké oběti. Třeba kapitán Hanika, za něhož se postavila celá legionářská obec.
Podle jakého klíče jste zločince vybíral?
Řídil jsem se případy, v nichž padl nejvyšší verdikt, trest smrti. Celkem je tedy v knize dvanáct případů. Mohlo by jich být ještě víc, ale snad v dalším díle, pokud bude zájem.
Asi nejznámější kauzou je vražda Otýlie Vranské, jejíž tělo vrah rozřezal na kusy a uložil do kufrů. I o tomto případu se čtenáři dovědí něco nového?
Jediný, kdo případ z odborného hlediska zpracoval, byl v roce 1968 Karel Kalivoda. Ten chtěl ve svém obsáhlém pojednání dokázat, že socialistická kriminalistika byla lepší než ta prvorepubliková. Jenže srovnával nesrovnatelné, i když v knize uvedl celou řadu faktů. Nicméně šlo jen o porovnávání kriminalistických metod. Podle mého soudu byla pachatelem žena.
Skutečný pachatel ovšem nebyl nikdy dopaden.
To je pravda, ale k mé dedukci mě vedly některé poznatky z ohledání těla. Kolem prsou Otýlie Vranské byly drobné ranky. Proto to musela udělat ženská, která ji zlostí píchala. Vrah by jí vrazil do prsou jen jednu ránu. Ostatně Vranská měla na hlavě pouze tři rány, z nichž dvě směřovaly do stejného místa. Šlo ale o racionální vraždu se scénářem. Pachatel věděl koho zabít, kde a jak. Dokonce měl Š obrazně řečeno Š vykopaný i hrob. V podobě kufrů, do nichž rozřezané tělo uložil.
Když srovnáte metody detektivů, nemáte pocit, že mladí policisté chodí málo mezi lidi a nemají podchycenou galerku?
Novým policistům chybí především skromnost, úcta a chování. Ke kolegům se chovají povýšenecky. Když jsem byl mladý a viděl jsem kapitána, pouštěl jsem větry. Dnes je to obráceně. Děcka jsou navíc zpitomělá akčními seriály. Mně to trvalo čtyři měsíce, kdy jsem učil na policejní škole, abych to z nich vymlátil. Jediný policejní úkol s prvky dramatu je totiž pouze zatýkání pachatele. Ale na to má policie zvláštní složky. Jinak je to kancelářská a přesná práce, žádná lidová tvořivost.
Přesto se policie snaží zločin podchytit a vyšetřit.
To slovo „snaží“ jste řekl velmi správně. Oni se opravdu snaží. Ale objasněnost trestných činů není nikterak velká. Dneska by chtěl každý vyřešit mord, přitom nevypátrá ani zloděje kola. Mám pocit, že se policie k lidem točí zády.
V některých ohledech je ale práce současné policie srovnatelná s tou prvorepublikovou, když jezdí na kole, protože šetří na benzin.
To je ale tragédie. Především to, že mnohým mladým policistům chybí pocit, že práce, kterou dělají, je otázkou prestiže. A ne peněz. Pro peníze nelze policejní práci dělat. To je smrt kriminalistiky.
MILOSLAV JEDLIČKA
* Narodil se 21. března 1948 v Brně.
* Kriminalistikou se zabývá více než pětatřicet let, tedy od doby, kdy nastoupil k policii.
* Ve svých volných chvílích se zabývá historií kriminalistiky a vývojem trestního práva v Českých zemích, kriminalistiku vyučoval i na policejních školách.
* Je autorem a zároveň správcem internetového Muzea zločinu.
* Napsal čtyři scénáře televizního seriálu Detektiv Martin Tomsa.
* Po dopsání knihy Nejslavnější mordy první republiky připravuje další dva díly, které budou mapovat kriminální činy z let 1945 až 2010.
KAM ZA ČETNÍKY?
* Atmosféru první republiky mohou nasát návštěvníci letohrádku Mitrovských v brněnské Veletržní ulici, kde se až do 8. ledna koná výstava Četnické humoresky.
* Součástí expozice je detektivní příběh „Vražda továrníka Skalského“ z pera Pavla Gejguše.
* Návštěvníci se vžijí do role asistentů štábních strážmistrů s úkolem najít vraha.
* Výstava je otevřená denně kromě pondělí od 10.00 do 16.00, vstupné stojí 85 korun pro dospělé, děti zaplatí 40 korun.
