Hledání vody

orko v Praze je jiné než horko na vesnici. To pražské je uvězněné mezi domy, rozpaluje betonové plochy doběla, nemá kudy vyluftovat ven a nezchladí ho ani noc.

Horký vzduch na ulici se vlní jako ve filmech, odehrávajících se v kalifornském Údolí smrti (chybějí jenom lebky zvěře, která žízní). Jízda v přeplněné tramvaji je očistec. Ve dnech, kdy se člověk koupe ve vlastní šťávě, je vděčný za každý decilitr vody, který osvěží jeho smysly.

Pokud se zrovna neprocházíte na břehu Vltavy, hledání kontaktu s vodou se podobá slepému bloudění – a vedro útočí. Takzvaných umělých vodních prvků je v Praze na můj vkus poměrně málo, i když pár jich je: třeba vodotrysk na jezírku ve Stromovce, pítka na Letné, vodní kaskáda v Rajské zahradě na Žižkově nebo vodní schody na smíchovské zahradě Kinských.

Koupaliště a bazény? Existují, skvělý je třeba bazén na Barrandově nebo Petynce a samozřejmě ten podolský, v jehož areálu si rázem připadáte jako na prázdninách u babičky. Když chcete udělat radost dětem (a potrápit peněženku), vydat se můžete do Aquaparku Čestlice – nedávno jsem sice četla, že ceny jsou tu o dost vyšší než v mnohem vybavenějších areálech v Německu, ale co byste pro radost svých blízkých neudělali?

Ale jo, voda tu někde je. Ale mohlo by jí být víc! A to i přesto, že léto netrvá věčně.